Individualismus

Datum zveřejnění : 18. 4. 2016
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  Učitel1
Škola : Filozofie a etika
Pod vedením : Učitel1
Práce pojednává o vývoji evropského myšlení a to především ve vztahu ke vnímání jedince. V úvodu je interpretován pojem individualismu, dále je představeno období antiky a s tím i vznik filosofie samotné. Na pojem individualismu je zde nahlíženo skrze politické názory Platóna a Aristotela. Následuje období křesťanského středověku, kde se pozornost přesouvá spíše k náboženskému výkladu problematiky. Doba renesance i raného novověku je spojena s velkými změnami v myšlení, které se práce pokouší objasnit. V samém závěru práce je vyslovena vlastní úvaha nad individualismem v dnešní společnosti.

Jana Studénková:

INDIVIDUALISMUS V DĚJINÁCH EVROPSKÉHO MYŠLENÍ

 

Úvod

Individualismus lze chápat vícero způsoby, já se ve své práci budu zabývat především pojetím tohoto pojmu ve vztahu k důležitosti, významnosti a také nezávislosti každého jedince. Můžeme zde hovořit o nezávislosti hospodářské a nezávislosti duševní. Přestože se nám tyto „typy“ nezávislosti mohou jevit jako zcela odlišné a spolu nesouvisející pojmy, jsem přesvědčena o existenci dosti významné souvislosti, která se podílela na zformování dnešního pohledu na svět.

Jako na svým způsobem jedinečné lze nazírat i na samotné chápání člověka jakožto něčeho jedinečného. Takovýto myšlenkový vývoj totiž můžeme zaznamenat pouze u naší západní civilizace, východní pojetí člověka se od toho našeho diametrálně liší, například hinduismus chápe člověka (přesněji lidskou duši) potud jako součást celku, budhismus v něm pak spatřuje nicotu.

Proč nastal takovýto vývoj myšlení právě zde na západě a co jej ovlivnilo? Pokládáme-li si tuto otázku, musíme pátrat v minulosti naší kultury a začít u těch nejstarších filosofických kořenů, to jest v antickém Řecku.

 

Antika a jedinec

Starověké myšlení

Starověk je bezesporu obdobím velkého myšlenkového rozvoje a přerodu.Zatímco na počátku této éry vládl antickému Řecku až fatalistický étos, jenž byl dán existencí mýtů, které jasně určovaly osud jednotlivce i společnosti, později to byl spíše étos velkého myšlenkového vzedmutí a tázání se. Tázání se po vzniku světa, příčině věcí i člověka, po pralátce... Jak se však tato změna uskutečnila? A co ji zapříčinilo? Abychom získali odpověď, musíme se zaměřit na historické okolnosti. Kolébkou rodící se filosofie byla nikoliv náhodou Přední Asie (západ dnešního Turecka), právě tam totiž vznikly ideální podmínky pro její zrod a vývoj. Člověk se filosofii věnuje spíše tehdy, jsou-li jeho základní potřeby uspokojeny. Malá Asie, jakožto oblast rozvinutého obchodu, oblast překypující bohatstvím, tyto předpoklady dokonale splňovala. Tohoto spojení mezi životními podmínkami a filosofií si povšimnul také Aristoteles, který píše: Jestliže tedy lidé filosofovali, aby unikli nevědomosti, je zjevno, že usilovali o vědění proto, aby porozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek. O tom svědčí skutečný vývoj. Neboť o takový druh myšlení a poznání se začalo usilovat teprve tehdy, když byly opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu, k jeho okrase a rozptýlení. A tak vidíme, že tuto vědu nevyhledáváme pro žádný jiný vnější užitek,... (Petrželka, n.d.).

Existoval ovšem i další důvod, proč byla tato oblast pro vznik filosofie příhodná. Jak jsme řekli, Přední Asie byla bohatá obchodní oblast. Rozvoj obchodu s sebou přinášel kontakt s novými civilizacemi a jejich myšlením, které v nemálo případech konfrontovalo stávající myšlení Řeků. Proto přicházely otázky po pravdivosti mýtického výkladu světa. Zpochybnění mýtu pak znamená určitý zlom, kdy se antický člověk poprvé zamýšlí nad tím, co je pravda, nad světem jako takovým. A právě tehdy se rodí filosofie.

Neboť právě filosofu náleží tento stav, diviti se; vždyť není jiného počátku filosofie než tento...“ (Petrželka, n.d.)

 

Starověk a jedinec

Již bylo řečeno, že se starověk tázal po původu a vzniku světa, tázal se však i po postavení a důležitosti lidského jedince? Tato otázka se mimo jiné dotýká oblasti politiky. Politikou se ve starověkém Řecku začíná zabývat Platón, na kterého později navazuje jeho žák Aristoteles. Platón vystupuje jako kritik stávající historicko-politické situace v Řecku. Zažil Peloponéskou válku i válku tyranů proti demokratům. Tyto životní zkušenosti přivedly Platóna k přesvědčení, že válka a především vnitřní rozbroj v obci (tj. antickém městském státu) je největším neštěstím a že je třeba uspořádat obecní život tak, aby k občanským válkám a obratům nedocházelo. (Petrželka, n.d.). Platón se tedy začíná zabývat tím, jak by měl ideální stát z hlediska politického uspořádaní vypadat. Dochází k závěru, že v čele by měl stát moudrý filosof, pod ním pak vojáci (strážci státu) a základnu by měli tvořit výrobci (řemeslníci, zemědělci). Hlavou státu je jedno konkrétní individuum – jeden filosof, ne žádný kolektiv. Aristoteles tedy nalézá jedince důležitým. Každá společenská vrstva podle něj sehrává svou roli, všem jedincům však nepřikládá stejnou vážnost. Dle jeho názoru totiž společnost stojí především na moudrém filosofovi, ten je pro její fungování zcela klíčový. Ovšem jeho žák Aristoteles tuto jeho teorii podrobuje kritice a navazuje na ni. Jeho teorie se rozchází s tou Platónovou především v názoru na to, kdo je základem společnosti. Podle Aristotela totiž společnost stojí na rodině, nikoliv na filosofovi. Tak dochází k výraznému posunu, kdy vládce přestává být považován za nejdůležitější článek státu ale takovým článkem se stává každý jedinec, neboť rodina je vlastně jakýmsi intimním semknutím několika jedinců.

 

Středověk

Historické povědomí

Roku 476 padá vznešený starověk, období vzdělanosti, kultury a antických hodnot a začíná temný středověk, období civilizačního úpadku a chaosu. Jak se změnilo myšlení a pohled na svět a člověka jako takového?



Středověk a křesťanství

Na rozdíl od starověku hraje jednu z nepochybně nejdůležitějších rolí ve středověké společnosti křesťanství. Z křesťanského hlediska je Bůh stvořitelem - otcem každého jediného člověka. Nejedná se tedy již o nějaký obecný princip, nýbrž o jednoho Boha, který nesoudí celý svět dohromady, ale rozlišuje mezi každým z nás.

Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře: „Mojžíši! Mojžíši!“ „Zde jsem,“ odpověděl Mojžíš. (Ex 3, 2; Bible : překlad 21. století)

Jak si lze v ukázce povšimnout, Bůh se neobrací k lidstvu, jakožto kolektivní jednotě, nýbrž k jednomu konkrétnímu člověku, jehož oslovuje vlastním jménem, Mojžíši. Klade tedy křesťanská víra důraz na jedince, či na celek? Jak výše uvedený úryvek naznačuje, je větší důraz kladen na každou duši, na každého jednotlivého člověka. Dalším důkazem důležitosti jedince je i duchovní cesta křesťana, přesněji hodnocení jeho hříchů a možnost dosažení spásy. Člověk na své cestě k Bohu není hodnocen na základě žádných kolektivních činů. Nový zákon v podstatě nezná pojem kolektivní viny, každé boží dítě je souzeno Otcem zvlášť a je odpovědné pouze za své vlastní skutky.

Středověká politika

Na rozdíl od starověkého Řecka vládla středověkým státům úzká skupina lidí – aristokracie, jejíž moc se dědila z pokolení na pokolení a v jejímž čele stál král, jehož právo panovat pocházelo přímo od samotného Boha, a bylo tudíž nezpochybnitelné. Ani otázky po vzniku světa nebyly příliš vítány. Křesťanství nabízelo odpověď na původ člověka, světa i věcí v něm. Tyto odpovědi byly navíc nesporně pravdivé díky tomu, že byly podány Bohem samotným a ten je pravda sama. Nemělo tedy sebemenší smysl zabývat se pravdivostí Bible, ta byla samozřejmostí.

Středověká společnost byla společností nesmírně konzervativní, byla celá doslova prosáklá psanými či nepsanými normami, které musely být dodržovány, jinak mohl být člověk ze společnosti exkomunikován. Poslušnost byla vyžadována ve všech oblastech života - v osobním, společenském, pracovním životě či dokonce i v oblékání a stravování. A život byl do velké míry určen tím, do jakého stavu se člověk narodil, přičemž změna stavu byla prakticky nemožná. Ve středověké společnosti rozlišujeme 3 stavy. Nejprve jsou to ti, kteří se modlí, tedy duchovenstvo (zhruba 5% populace), dále jsou to ti, kteří bojují (jako např. rytíři; zhruba 5% populace) a v poslední řadě ti, kteří pracují (prostý lid; zhruba 90% populace) (Jak to viděl středověk, 2005). Prostý lid, kterého bylo nejvíce, byl stavem, se kterým nebylo z dnešního pohledu zacházeno zrovna nejlépe. V podstatě se jednalo pouze o pracovní sílu v lidském těle, která mohla být využívána zcela podle libovůle pána a pokud se tato síla vyčerpala (či pánovi nevyhovovala), nebylo problémem ji nahradit, jelikož jí byl více než dostatek. Pro svou pracovní vytíženost a nízkou úroveň vzdělání se tento stav prakticky nezabýval myšlenkovým poznáváním světa. Činily to tedy zbylé dva stavy? Měly vůbec nějaký důvod usilovat o myšlenkové pokroky. Současné společenské uspořádání jim v podstatě zajišťovalo zakonzervování moci v jejich rukou. Tím měli také zaručeno, že se nepropadnou do společensky nižšího stavu. Ani jeden z vyšších stavů tedy neměl zájem na myšlenkových posunech lidstva, které by snad mohli podkopat současnou ustálenou podobu společnosti.

 

Ekonomická nezávislost

Na začátku práce jsem zmiňovala jisté rozdělení na dva typy nezávislosti, doposud jsme se zabývali nezávislostí myšlenkovou, jak to ale bylo ve středověku s nezávislostí ekonomickou? Směl se středověký člověk rozhodnout pro jakékoliv povolání, které chce vykonávat? Nebo existoval pevný řád, jenž bylo třeba respektovat? Od 13. až do konce 18. století působila ve většině států sdružení řemeslníků či obchodníků zvaná cechy. Ta měla mimo jiné právo určovat, kdo se může vyučit určitému povolání a kdo nikoliv. Zkušenosti a vědomosti byly tedy izolovány pouze uvnitř cechu. Zároveň byly cechy monopolem. Pouze členové cechu mohli dané povolání vykonávat, a tak jediným způsobem jak se dané profesi věnovat bylo patřit do cechu.

 

Změny konce středověku

Ve čtrnáctém století se však společenské poměry začínají velmi rychle měnit. Evropu zaplaví ničivá morová epidemie a sníží počty obyvatelstva přibližně o jednu třetinu (v některých zemích, jako například v Anglii zemřela během dvanácti měsíců dokonce polovina populace). (Jak to viděl středověk, Moc, 2005). Pro společnost to znamenalo ohromnou ztrátu pracovní síly, která se tímto stává mnohem cennější. Vrchnost se tak probouzí do nové reality, ve které si již běžný lid vydobývá svá práva. S úbytkem počtu obyvatel se každý jednotlivec stává důležitějším a nenahraditelnějším, jinými slovy roste cena práce.

Další převratnou událostí středověku byla španělská reconquista. Když totiž v roce 1085 křesťané osvobodili město Toledo od arabské nadvlády, čekal na ně za zdmi tamních knihoven doslova poklad. V knihovnách byly nalezeny filosofické a vědecké práce starých Řeků, a to včetně prací slavného (ovšem tehdy na západě neznámého) Aristotela. Rozšiřování nových poznatků napříč Evropou, budilo v mnohých lidech zvědavost a v mnohých církevních hodnostářích deziluzi. Nové informace totiž odporovaly některým zásadám křesťanské víry. Najednou se lidé setkávají i s jinými výklady skutečností, které se neopírají o náboženství. Vývoj již však nelze zastavit, vzdělání už není omezeno klášterními zdmi a již se nedotýká pouze církevní tématiky. Začínají vznikat první školy a univerzity, kde se vyučovalo právo a další světské předměty. Studenti se již nevzdělávali aby se přiblížili Bohu, ale aby zvýšili své šance na úspěch v životě. (Jak to viděl středověk, Vědomosti, 2005). Nastává období velkého rozvoje a s tím spojeného objevování dosud nepoznaných dálek, tím se boří další a další mylné představy o světě za horizontem. Kryštof Kolumbus se pak oslněn a fascinován příběhy Marca Pola vydává na plavbu jejíž výsledek, objevení Ameriky, je považován za konec středověku.

Pozdní scholastika a renesance

Již od 14. století hovoříme o nové epoše lidských dějin - o renesanci. V tomto období se radikálně mění tvář filosofie. Důležitá změna nastává v chápání univerzálií, tj. obecných pojmů. Ve středověku totiž převládal názor, že univerzálie se jakýmsi způsobem nacházejí přímo ve věcech. Ovšem v období pozdní scholastiky přichází anglický filozof Vilém Occam, který tvrdí, že univerzálie jako takové vůbec neexistují. Neboť jednotlivé je skutečné jakožto jednotlivé, jedině jednotlivé je skutečné; obecné je naopak tím, co je třeba vysvětlit. (Störig, 2007, s. 207) Toto tvrzení navíc upevňuje myšlenkou o omezování Boží svobody obecninami. Podle Occama je totiž myšlenka existence věčného, dokonalého, všemocného Boha a zároveň i věčných pojmů v sobě rozporná. Jestliže by totiž existovaly pojmy, pak by jimi byl Bůh omezen při stvoření světa. A myšlenka omezení Boží svobody je pochopitelně zcela nepřípustná. (Boha chápeme jako něco dokonalého, věčného, neomezeného...).

Tyto myšlenky se šíří po světě až nakonec zcela převládnou. Tím se do popředí dostává jedinečnost věci a nikoliv nějaká idea v ní. Ještě více než u věci je tento rozdíl patrný u člověka. Každý lidský jedinec začíná být chápán jako zcela výjimečná bytost, což má dalekosáhlé důsledky pro budoucí fungování světa.

Novověk a moderní společnost

 

Společensko-historické povědomí

Přibližně od 15. století dochází k odkouzlování světa. Díky novým objevům a vynálezům se mění celková nálada společnosti. Nadpřirozeno a pověry jsou vystřídány empirickým entusiasmem. Rostou snahy vysvětlovat vše rozumově, vědecky a moc náboženství upadá. Mnohé země, zpochybňujíc autoritu šlechty zažívají převraty a revoluce (jako např. Francie). Jelikož lidé již nevěří, že je společenský řád dán pevně od Boha, chtějí tento stávající řád změnit. Začínají si méně či více radikálně vydobývat svá práva a prosazovat nové zákony. Feudální systém umírá, zatímco se rodí kapitalismus.

Bůh přestává být zárukou pravdivosti, a proto se znovu objevují pochyby o tom, zda vůbec poznáváme pravdivě. V závislosti na odpovědi na tuto otázku se vydělují dva filosofické směry: racionalismus považující za pravdivé vše rozumové a empirismus kladoucí důraz na smyslové vjemy a zkušenost. Věda se vydává empirickým směrem a neomezena filosofií či metafyzikou se prudce rozvíjí a zdokonaluje. Její výsledky s sebou přinášejí průmyslový a technický rozvoj, který změní lidskou společnost. Centra výroby - továrny - se postupně přesouvají ke zdrojům nerostných surovin. Tam se také za prací stěhují dělníci, kteří ale neodchází spolu s velkou rodinou, nýbrž jako jedinci či jako rodiny základní. Navíc biorytmus rodiny již není určován zemědělským rokem, ale směnným provozem, čímž se členové rodiny navzájem stále více odcizují. Tyto velké společenské změny pak předznamenávají příchod nové kultury, jelikož ve společnosti s rozmanitými hodnotovými žebříčky a se zcela novým životním stylem obyvatel již neplatí staré vzorce chování, jaké bylo možno užívat ve společnosti tradiční.

 

Kultura

Rozmach průmyslu a především pak dopravy a mezinárodního obchodu vede v 19. století k akceleraci procesu globalizace. Patrné jsou zejména její ekonomické dopady, nicméně neméně významně globalizace dopadá též na oblast kultury, tj. vzorců chování platných v určité společnosti. Od průmyslové revoluce to byla právě Evropa, potažmo euroatlantická kultura která se stala světovým lídrem. Což také předznamenalo podobu globální kultury, ta tak vychází ze západního respektive protestantského přístupu k životu. Dříve, nežli se budeme zabývat konkrétními aspekty této globalizované kultury, si položme otázku, jaký má vztah k jedinci. Již z definice vyplývá, že kulturou rozumíme vzorce chování, které člověka jistým způsobem ukotvují ve společnosti, že kultura je socializačním činitelem sui generis. Nicméně dnešní globalizovaná kultura, která akcentuje jedince začíná pozbývat socializační funkce. Tedy globalizovaná společnost neukotvuje člověka, neboť neupřednostňuje kolektiv, společenství, ale jedince. Je kladen důraz především na dosažení soukromého úspěchu, a klíčem k němu se stává originalita. Lidé o originalitu ale neusilují proto, že by to vycházelo z jejich podstaty nýbrž proto, že to společnost vyžaduje. Jedná se tedy o společnost individualistickou? Vždyť se lidé díky vlastní originalitě pouze snaží splnit kritérium, jenž je od nich vyžadováno. Snaží se prosadit díky upoutání pozornosti ostatních na svou vlastní originalitu, na svou výjimečnost. Tím se však orientují na ostatní, nikoliv na sebe. Názor okolí je tím důležitým. O to ale skutečný individualista neusiluje, jemu na názoru ostatních příliš nezáleží.

SVOBODA V DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI

Jak to ale bylo a je se svobodu individua? Mohlo by se zdát, že svoboda jedince byla až do moderních dějin velmi omezená. Lidé neměli mnoho možností výběru ve svém životě. Běžný člověk byl podřízen pánovi, který do značné míry řídil jeho život. Dostal příkaz a jinou volbu zkrátka neměl. Ovšem v současnosti nás kromě zákonů nic neomezuje. Možnosti volby jsou tak nezměrné. Dá se ale říci, že s volbou přichází svoboda? Jestliže život dřívějších lidí neprovázela rozhodnutí, neprovázely jej ani důsledky těchto rozhodnutí. Dnes se ovšem mnoho důsledků zdá býti natolik závažných, že možnost volby se pro mnoho lidí stává přítěží. Lidé jsou drceni možnostmi a jejich následky. Z toho důvodu se někteří raději vzdávají své možnosti volby ve prospěch komfortu. Nechávají se unášet masou, rozhodují se tak, jak se rozhodují ostatní, neboť je to pro ně jednodušší a pohodlnější. Tím se společnost individualizovaná ovšem stává společností masovou. Je tedy otázkou, do jaké míry můžeme na současnou společnost aplikovat označení individualizovaná. Jistě lze namítat, že dnes má přeci každý svůj životní styl, svůj životní postoj. Do jaké míry je ale tento postoj čistě jeho vlastní? Nebyl přijat za vlastní jen skrze masu jiných vyznavačů daného stylu?

Závěr

Cílem práce bylo objasnit vývoj pojetí individua v naší západní kultuře. Práce tak mapuje myšlenkový vývoj a také jeho kontext napříč lidskými dějinami. Antické Řecko bylo kolébkou filosofie, jejíž myšlenkový odkaz je patrný dodnes. Problematiky pojetí jedince se ve starověku dotýkala zejména oblast politiky.

Středověk pak na svět nazíral skrze náboženství. Výklad Bible byl jakousi nejdůležitější směrnicí celé středověké společnosti. Ačkoliv Bůh považuje každého jedince za důležitého, byla praxe mnohdy odlišná. Ke skutečné změně v pohledu na lidské individuum musela přispět také hospodářská situace po velké morové ráně. Teprve tehdy nabyli na důležitosti i spodnější vrstvy společnosti.

V pozdní scholastice a renesanci se pohled na svět radikálně změnil. Pod vlivem názorů Dunse Scota a Viléma z Occamu nabývalo na významu jedinečné spíše než obecné. Rovněž se do popředí dostávalo empirické poznání, což napomohlo bouřlivému technickému rozvoji.

Novověk s sebou nesl obdiv vědy a nezpochybnitelných faktů. Dochází k upozadění náboženství, stěhování do měst, krizi rodiny a tak i ke změně ustáleného společenského řádu. To spolu s rozvojem obchodu vyústí ve vznik nové globální kultury, která do středu zájmu klade jedince. Tak by se mohlo na první pohled jevit, že žijeme v individualistické společnosti. Dle mého názoru je to ale pouze maska moderní společnosti. Neboť názory ostatních se pro nás stávají důležitějšími než kdy předtím. Pojem individualismu lze také vztahovat ke svobodě, k nezávislosti. Možnosti volby moderního člověka se sice zdají téměř neomezené, ale s růstem této svobody volby také roste odpovědnost za důsledky své volby, která člověka naopak svazuje a omezuje.

 

 

 

Bibliografie:

 

Petrželka, Josef (n. d.). Dějiny filosofie I. Dostupný 17. 10. 2015 :z http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/ps14/phil/web/platon_obec.html

 

Sharman, Nat (Režisér) (2010). Jak to viděl středověk, Moc [Motion Picture. Velká Británie: BBC.

 

Sharman, Nat (Režisér) (2010). Jak to viděl středověk, Vědomosti [Motion Picture. Velká Británie: BBC.

 

Störig, Hans Joachim (2007). Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.

 

 

 

Další zdroje:

 

Heinzmann, Richard (2000). Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.

 

De Libera, Alain (2001). Středověká filosofie. Praha: Oikoymenh.

 

Petříček, Miroslav (1997). Úvod do současné filosofie. Praha: Hermann a synové.

 

Fink, Eugen (2011). Filosofie Fridricha Nietzscheho. Praha: Oikoymenh.

 


Multimédia

Žádná multimédia nebyla přiložena.

Citace

Nenalezena žádná citace


Učitel1 , Individualismus (18. 4. 2016). Filozofie a etika. Systém Filozofie a etika: Projekty.
Url : app.filozofieaetika.cfme.net/default.aspx?id=93

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0093#