Lockova teorie poznání

Datum zveřejnění : 3. 8. 2014
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11

Lockova teorie poznání

 

S Lockem vstupujeme do vrcholného období anglického empirismu. Jeho kritika poznávacích schopností vnějšího světa vážně zapůsobila na Huma, Kanta a další. V politické teorii je považován za duchovního otce zastupitelské demokracie. Není náhodou že anglická revoluce hledala inspiraci právě v jeho díle.    

 

Locke pocházel ze zámožné anglické rodiny. Jeho vysokoškolská studia na Oxfordu, která měla stále scholastický charakter, příliš jeho pozornost neupoutala. Proto se raději věnoval přírodním vědám a medicíně. Velkou část svého života svázal s osobností lorda Ashleye; stal se vychovatelem jeho syna. Vzestupy pozdějšího hraběte ze Shaftesbury povznášely i Locka; ne jinak tomu bylo i s jeho pády. Proto pobýval s Lordem nějaký čas i v holandské emigraci, kde mohl zažít skutečné revoluční nadšení. Jeho politický názor byl už od mládí formován sympatií k whigovskému (tj. liberálnímu) smýšlení. Až ale po smrti hraběte ze Shaftesbury, po „Slavné revoluci“ (1688), se mu dostává přízně nového krále Viléma Oranžského a je pověřován úkoly na vysokých postech ve státní správě.

 

Radikálnější skepse než u Descarta

 

Locke svoji filozofii považuje stejně jako Descartes za skeptickou. Avšak svou nedůvěru neobrací k vnější zkušenosti – vždyť naše vjemy neoddiskutovatelně máme – ale k mysli. Podle něj předpoklad vrozených idejí lze chápat jako poslední relikt scholastického spojení filozofie a víry (dogmatismu).

 

Pokud se budeme snažit porozumět Lockově teoretické filozofii, nejlépe to lze provést s přihlédnutím k jeho Eseji o lidském rozumu (1690). My se pokusíme vstoupit do jeho myšlenkové výstavby nejdříve na základě úvahy o metodě. Locke v něm praví: „Když zaměří svůj pohled dovnitř na sebe samu a uvažuje o svých vlastních činnostech…“[1]

Filozof se zde přiznává k metodě, která je psychologií nazývána jako introspekce. Pohled obrácený dovnitř pochopitelně není v rámci novověké filozofie žádné novum, spíše je to obvyklý standard (počínaje Descartem). V čem se však tato perspektiva výrazně odlišuje od dřívějších pokusů (Descartes, Bacon)? Totiž u těchto filozofů převládalo především hledání správné metody. Proto jejich pokusy nebyly ani tak poctivou gnozeologií jako spíše filozofickou metodologií. Teprve Locke si klade otázku po předpokladech a hranicích poznání. (Od Locka vede přímá linie ke Kantově transcendentální filozofii, pro niž se tato otázka stala zcela zásadní).

V konfrontaci s Descartem je ale třeba vyzvednout ještě další zcela zásadní odlišnost. Ptáme-li se v karteziánském systému po úloze vnější zkušenosti, potom je možné její význam pro bádání o světě až na několik málo výjimek, které tvoří matematické popisy těles (atributy rozlehlosti: výška, šířka, pohyb) s klidem překročit. Naproti tomu Lockova filozofie, která se tímto vědomě hlásí k empirické tradici (v opozici ke karteziánskému racionalismu), zakládá veškerý svět na lidské zkušenosti. Empirie je alfou a omegou našeho vědění o světě.

K naznačenému stanovisku Locka přivádí především předpoklad, že Descartova kritika scholastiky není dostatečně radikální. Pokud se má skutečně odmítnout lpění na důkazu na základě autority (která ve scholastické disputaci měla velký význam), nelze připustit ani žádné vrozené zákony ducha. Zcela radikálně je třeba začít u zkušenosti – u absolutní prázdnoty ducha.[2] V tomto ohledu se snaží Locke být konsekventnějším skeptikem, než jím byl Descartes. Svou důvěru musel Locke namířit pouze a jenom ke zkušenosti, neměl-li jeho systém utonout v nicotě agnosticismu. Obrací se k tomu, čím Descartes pohrdal.

Přesto rozdíl mezi karteziánským racionalismem a lockovským empirismem není zas tak hluboký. Neboť oba považují za neoddiskutovatelné, že je třeba vycházet z vlastního ducha, z toho, co se ukazuje v mém vědomí. To je jediná pravdivá realita světa. Rozdíl vězí pouze v odpovědi na otázku, zda objekty vědomí (představy, ideje) mají za svůj zdroj pouze zkušenost (empirismus), nebo je možné kromě toho připustit i jinou bránu, jak do vědomí mohou ideje vstoupit (vrozené ideje u racionalistů).[3]

 

Gnozeologie a lá Locke

 

Pojem ideje v novověkém pojetí prodělává subjektivizaci. Už to není vztah mezi poznávajícím a věcí, který má mít jaksi bezprostřední charakter (identita formy ve věci a v duši), ale idea se stává především vztahem mezi vědomím a jeho objektem, tj.  představou o věci. Avšak neodchyluje se tím teorie poznání od svého původního plánu, poznání světa, když se začíná uzavírat do své vlastní imanence, niternosti? Kupř. Horst Seidl[4] v tomto spatřuje základ novověkého odvrácení se od skutečného světa ve prospěch projekce světa, ve prospěch praktického využití a zároveň zneužití světa, jehož důsledky pociťujeme především dnes, v době, kdy technická racionalita natolik změnila svět, že se to neblaze projevuje nejen na duchu, ale i na těle.

 

Z výše řečeného lehce vyvodíme: Obsahem našeho vědomí mohou být pouze ideje, které získáváme zvnějšku. Z toho důvodu je mysl malého dítěte tabula rasa – nepopsaná deska, která čeká na popsání. Máme-li však danému tvrzení správně porozumět, je třeba nejdříve vysvětlit pojem ideje: „Idea slouží k označení všeho toho, co je objektem rozumu, když člověk myslí.“ Z definice plyne, že se v podstatě jedná o ekvivalent pojmů „představa“, „pojem“, „vidina“. Bylo by tedy chybou hledat v tomto užití její platónský význam (= ideální vzor věci). Rovněž se ani nejedná o pojem v tom smyslu, jak jej získáváme na základě scholastické abstrakce (forma). Od dřívějších pojetí ideje se liší možností bezprostřední konkrétnosti, tedy může mít zcela individuální charakter. V podstatě jde o jakýkoliv objekt vědomí, vše, co si lze představit – ať je to skutečné, či chiméra, ať zastupuje jednotlivinu, či má obecný charakter.

Z předešlého odstavce patrně vyplynulo, že lze rozlišit mezi vícero druhy idejí: Především zdůrazníme rozdíl mezi jednoduchou a složenou ideou, neboť díky němu můžeme rozlišovat mezi konkrétní věcí a obecnou ideou.

 

Jednoduché ideje

 

Průvodním jevem vzniku všech jednoduchých idejí je pasivita rozumu.[5] Je to z toho důvodu, že jejich původ se odlišuje od vnímání (ať už vnějších věcí – tzv. senzace, nebo vnitřních stavů – tzv. reflexe, kupř. jde o pocit bolesti). A pouze vnímání je zdrojem všeho našeho vědění o světě. Vše ostatní získáváme jako deriváty z primárního zdroje poznání.

Za zmínku stojí především jedna jednoduchá idea, jíž je tuhost. Locke se domnívá, že se jedná o zcela nejzákladnější ideu vnějších věcí vůbec. Díky ní může mít vnímání kontakt s jakýmkoliv vnějším objektem. V podstatě Locke zavedením tuhosti polemizuje s Descartovou res extensa, s její rozprostraněností. Proč extenze není pro Locka dostatečným popisem hmotné věci? Protože Descartes opomněl odlišit prázdný prostor a místo obsazené věcí; totiž obojí spadá pod kategorii rozprostraněnosti. Zatímco prázdný prostor (neobsazené místo) může být obsazeno jinou věcí, místo zaujaté určitou věcí pro její tuhost obdobnou možnost už neskýtá. Tuhost tak znamená neprostupnost pro jinou věc. (Tuhost neznamená tvrdost. Zatímco tvrdost je u všech předmětů odlišná, tuhost má konstantní charakter u všech jsoucen: kde je atom stolu, nemůže být atom jiného předmětu).[6]

V rámci pojednání o jednoduchých ideách se zastavíme ještě u dalšího dělení. To se netýká ani tak charakteru idejí, jako spíše podnětů, které je působí. Musíme rozlišovat  mezi primárními a sekundárními kvalitami věcí.

Primární kvality představují reálné atributy věcí, to znamená, že své sídlo mají přímo ve věcech. Podobně jako Descartes i Locke za ně považuje matematicky měřitelné vlastnosti: velikost, tvar, pohyb a navíc Locke přidává výše zmíněnou tuhost jako zcela základní charakter každého vnějšího předmětu.

Primární kvality sehrávají nezastupitelnou úlohu v otázce poznání. Neboť oni fungují jako „vysílače“ částeček hmoty, jež působí (dráždí) smyslové orgány, ze kterých jsou dále vzruchy pomocí spiritus animales vedeny do mozku, kde vzniká počitek.

Naproti tomu sekundární kvality nejsou obsaženy přímo ve věci, ale vznikají až působením věci na naše smysly. Podle Locka neexistuje nic takového jako hra struny, existuje pouze chvění se vzduchu o určité frekvenci, a teprve náš mozek na podkladě takového působení částic na naše ucho vytváří počitek sluchu. Stejně tak je to i s barvou, chutí a všemi zbylými počitky.

Coreth[7] v souvislosti s diferenciací dvou druhů kvalit poznamenává, že empirik dosáhl uvedeného rozdělení díky redukci kvalitativních rozdílů mezi věcmi na jejich kvantitativní popisy. Locke tím přestává respektovat přirozenost samotných věcí a směřuje k otevření prostoru pro vědecko-technický popis světa. Corethův názor podporuje sám Locke, pro kterého v podstatě rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami tkví jenom v omezenosti naší optiky, neboť nejsme schopni vnímat miniaturní částečky působící na naše smyslu. Potom už bychom totiž nevnímali barvu, která na věci vůbec není, ale částečky s určitým tvarem, rozměrem a pohybem, které dorážejí na naše smyslové orgány.[8] Locke se tím snaží dokázat, že všechny podněty – ať primárních či sekundárních kvalit – mají výhradně fyzikálně-hmotný charakter. Pro žádné kvalitativní (esenciální) rozdíly v Lockově teorii není místo.

(V souvislosti s dělením kvalit stojí za pozornost i jejich další osud, neboť u Berkeleye a Huma se setkají s kritikou, která povede k redukci reality vnějšího světa na vnitřní prostor vědomí. Hmotný svět pozdní empirici zcela odmítnou.)

 

Složené ideje

 

Složené ideje na rozdíl od všech primárních kvalit vznikají aktivitou mysli, a to:

a)      spojením vícero jednoduchých idejí (kupř. pojem vesmír vzniká syntézou jednotlivých idejí hvězd a vesmírných těles v jeden celek, který nelze vnímat jako jednotlivinu),

b)      vytvořením vztahu mezi dvěmi idejemi (kupř. vztah kauzality, tj. příčiny a následku je z tohoto odvozen)

c)      abstrakcí, tj. vypouštění všech individuálních charakterů jednotlivých idejí a jejich redukcí na jeden společný znak. Tak se kupř. může z člověka a zvířete vše rozdílné vypustit a zredukovat na charakter životnosti a pohybu, čímž dostáváme ideu živočicha.

My se zastavíme u 3 určitých složených idejí, jejichž pojetí má velký význam pro další vývoj filozofie. Jsou jimi čas, prostor a substance. To, že o nich pojednáváme v rámci složených idejí, už indikuje, že se v podstatě nejedná o něco skutečného, co by bylo na vnějších předmětech, nebo ve vnějším světě, ale jde o konstrukty našeho vědomí.

Prostor podle Locka nelze určit jako skutečně existující; on je relativní. Jak zjistíme polohu věci? Pouze ve vztahu k jiné věci. Pokusíme-li se nyní o rozšíření naší optiky a zeptáme se po místě, kde je svět, potom nejsme schopni říci nic jiného, než že existuje, protože se nám nedostává ničeho, vůči čemu bychom jej mohli vymezit.

Když se zamyslíme nad praktickým důsledkem Lockovy teze, máme co dočinění s dalším dílem seriálu novověké deontologizace prostoru ve prospěch jeho kvantifikace, která je nutným předpokladem pro matematickou měřitelnost. Totiž aristotelský kvalitativní rozdíl mezi nahoře a dole je třeba zredukovat racionálním způsobem na kvantitativní bezpočet stejně (ne)významných míst. Z někdejšího nahoře a dole se nyní stává univerzální, tj. kvalitativně nivelizovaný, prostor.

A jako ideje vnějších objektů se staly základem pro konstrukci naší složené ideje prostoru, tak také následnost idejí v našem vědomí se stává základem pro trvání, totiž pro ideu času. Kdybychom neměli podle Locka zkušenost, že se ideje ukazují v následnosti a určitých odstupech, nikdy bychom nezískali pojem času. Lockova konfrontace s platónským pojetím času jako pohybu (především nebeských těles, ze kterých získáváme míru pro měření hodin, dnů a let) není až tak originální, protože pouze nebeská tělesa redukuje na jejich ideje ve vědomí, z čehož usuzuje, že Platón mohl dojít k pojetí času jako pohybu proto, že tyto ideje s pravidelností vyvstávají v našem vědomí, a proto bylo vhodné je zvolit za míru pro posuzování toku našich idejí.

Pokud Lockovo pojetí času vztáhneme na pojem věčnosti, začíná se před našimi zraky rýsovat nejasnost. Pokud platí, že čas sám vyvozujeme z toku idejí, které svůj původ mají ve zkušenosti, musí i věčnost v ní mít svůj zdroj. Ale protože nemůžeme mít jasnou smyslovou zkušenost nekonečnosti či věčnosti, musí vzniknout až jako složená idea, jako konstrukt naší mysli: Určitou míru (kupříkladu jeden rok) zvětšujeme přičítáním do nekonečna.

Empirikovo vysvětlení věčnosti má bezesporu význam pro Descartovo pojetí pravdy vyvozené z pojmu nekonečna v nás (vrozené ideje Boha). Avšak nejen to; můžeme dokonce tvrdit, že Locke útočí na jakoukoliv představu Boha, protože už vždy se jedná o seřazení superlativů k jedné substanci Bůh. Avšak každý superlativ není ničím jiným, než produktem kvantitativního sčítání jednotek určitého charakteru, který máme ze zkušenosti.[9]           

Bylo by tudíž chybou se domnívat, že vědecká objektivita je bezpředsudečná a nezaujatá, že za ní nestojí žádný metafyzický názor. Nyní vidíme, že se jedná o metafyzické přesvědčení, že svět lze pojímat primárně jako subjektivní (lidský) konstrukt.

Stejný osud jako prostor a čas stihne i substanci. Zatímco pro scholastiku substance představovala jednotný pojem (ne složeninu či dokonce konstrukt lidské mysli), Locke ji chápe jako zkonstruované kompozitum. Empirik tvrdí, že jediné, o čem máme bezprostřední vědění, jsou empiricky pozorovatelné objekty. To zajisté není případ substance. My ji odvozujeme ze společného výskytu jevů. Domníváme se, že u idejí, které vystupují společně, musíme předpokládat substrát pro jevy, substanci.[10]

Locke nepohlíží v žádném případě na substanci tak, jak to činí Descartes, jako na něco reálného, neboť podle empirikova mínění určitě nemáme jednoduchou ideu ani těla, ani ducha, natožpak Boha (3 Descartovy substance). Locke překlenul Descartovu propast mezi tělem a duchem podle receptu už dřívějších anglických empiriků, redukcí člověka na jeho biologickou stránku. Potom už nic nestojí v cestě vypuštění z filozofických úvah náboženskými konotacemi zabarvený pojem duše a lze mluvit výlučně o materiální (atomární) jednotě těla a vědomí.   

 

Lockova teorie jazyka

 

Locke svým tvrzením, že kdyby pojmy byly reálné (existovaly by mimo naši mysl), museli by všichni lidé mít o téže věci identické představy, pokračuje v nominalistické tradici. V obdobném duchu nám podá i důkaz o nemožnosti existence esencí, neboť se jedná o složené ideje plynoucí ze syntetizující činnosti našeho mozku.    

 

Ač jsem sliboval už v souvislosti s řešením otázky vztahu mezi jednotlivými a složenými idejemi řešení rozdílu mezi konkrétními a obecnými (abstraktními) pojmy, přesto se nám ho ještě nedostalo, i když rozdílu mezi složenými a jednoduchými idejemi byl už nastíněn. Problém vězí v jazyku.

Locke chápe slova jako značky,[11] které věšíme na naše představy (ideje) a skrze tyto značky je činíme komunikovatelnými a vůbec jednoduše uchopitelnými. Slova nejsou s idejemi nijak nutně spojena; jsou to domluvené značky. Kdyby byl opak pravdou, existoval by na světě pouze jeden jazyk. A navíc nikdo nemáme stejné ideje, ale přesto pro ně užíváme stejných slov. Kupř. když dítě užívá slovo zlato, představuje si pod ním něco žlutavě třpytivého, načež dospělý k této jednoduché ideji připojuje kujnost, hmotnost, vysokou cenu…[12]

Z toho je zřejmé nominalistické Lockovo hledisko: slova nikdy nemohou zastupovat samotné věci. Mají povahu suplementů (zástupců) idejí, které máme ve svém vědomí.

A jak se to má nyní s obecnými pojmy? Podle výše řečeného je Locke chápe jako značky pro obecné ideje, tj. ideje, od kterých jsme odstranili okolnost času a místa a další individualizační znaky. Tímto abstrahujícím postupem dostáváme pojmy zcela nejobecnější, kupř. jsoucno. Locke, jak se domnívá, tím podává řešení záhady scholastického rozdílu mezi rodem (genus) a druhovým rozdílem (species), který měl eminentní význam pro určení esence věci (a tudíž i pro její definici). V podstatě se jedná o rozdíl v obecnosti složené ideje (o odlišnost v tom, jak dalece jsme abstrahovali). Obecné pojmy (univerzálie) jsou podle Locka produkty myšlení.[13]

To má pochopitelně vážný důsledek pro pojetí definice. Ta už nemá být založena na rodovém pojmu a druhovém rozdílu, ale musí obsahovat výčet všech jednoduchých idejí, které s daným slovem nějak spojujeme…[14]

Je-li však dotčena Aristotelova definice skrze nominalistickou transformaci, nemůže zůstat bez odezvy ani pojem esence, pro nějž byla tato definice určena. Totiž Locke rozlišuje v Esejích mezi 2 druhy esencí: esenci reálnou a esenci nominální. Tímto rozlišením se odhodlává k filozofickému salto mortale, které v očích jeho pokračovatelů se mu stane osudným. Pod pojmem reálné esence si představuje Locke materiální uspořádání věci na podkladě jisté atomární stavby, ke které nám však nedostatečná citlivost našich smyslů nedovoluje proniknout. A tato esence přestává existovat v okamžiku, kdy se sama věc rozpadá. Pojmem nominální esence Locke označuje scholastické pojetí esence, které staví na rodu a druhovém rozdílu, mající dle názoru scholastiků věčnou platnost. Locke se naproti tomu domnívá, že to nemá nic společného s realitou, ale pouze s lidskou fantazií a jazykem, kterého člověk užívá někdy k označení toho, co není skutečné.

Berkeley a Hume odsoudí Lockovu diferenci z toho důvodu, že jim není zřejmé, proč máme předpokládat nějaký materiální svět mimo nás, když v podstatě celá realita se odehrává v našem vědomí. Tatáž námitka se týká i primárních kvalit, které u Locka vystupují ještě jako kvality vlastní hmotným věcem.       



[1] J. Locke, Esej o lidském rozumu, Svoboda, Praha 1984, str. 150.

[2] Locke dokazuje, že není nutné předpokládat vrozené ideje, protože i skutečnost toho, že všichni mají určitou ideu (Bůh, Já) ještě neznamená, že ji nemohli získat ze zkušenosti. A naopak nelze považovat za nevyhnutelnou existenci vrozených idejí v hlavách těch, kteří o těchto pojmech nemají tušení (děti a divoši) (J. Locke, Esej o lidském rozumu, str. 43-44). Aby své čtenáře přesvědčil Locke o opaku – totiž, že všechny ideje mají výhradně svůj původ ve zkušenosti – uvádí příklad se sčítáním. Zatímco malé dítě se naučí nejdříve sečíst čísla 1 a 2; a až později dospěje ke správnému řešení rovnice 18+19, a to z toho důvodu, ne že by se jednalo o neodhalený určitý logický princip (vždyť se v obou případech jedná o tutéž matematickou operaci), ale poněvadž dítě si neumí takové číslo ještě představit, totiž nemá s ním zkušenost (ibid., str. 47). Vynález vrozených idejí je pro Locka produktem lidské lenosti, kdy mysl chce určitým idejím sjednat věčnost a neměnnost, a proto je prohlašuje za vrozené namísto toho, aby důkladněji zkoumala v sobě samé, a tak se zbavila posledních zbytků víry, a svůj výzkum postavila na skepsi. (ibid., str. 66). 

[3] E. Coreth, H. Schöndorf, Filozofie 17. a 18. století, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002, str. 116

[4] Novověká filozofie je podle Horsta Seidla postavena na předpokladu ne inteligibilního pojetí bytí, totiž existenci věcí nepoznáváme už z analogie bytí (čistě rozumově), ale ze smyslů. Potíž je ale v tom, že na věci můžeme vidět její barvu, cítit její vůni, hmatat její tvar. Ale její existenci na ní smyslově nelze nijak vnímat. A proto musí mít toto poznání existence inteligibilní charakter (H. Seidl, Bytí a vědomí, Vyšehrad, Praha 2005, str. 107). Naopak pokud zredukujeme bytí na jev, potom se stává subjektivně manipulovatelné a chápe se jako účinek konstrukce. 

[5] Srov. J. Locke Esej o lidském rozumu, str. 81.

[6] Ibid., str. 85-87.

[7] E. Coreth, H. Schöndorf, Filozofie 17. a 18. století, str. 117.

[8] J. Locke, Esej o lidském rozumu, str. 97.

[9] Tím dostáváme předpoklad pro fyzikální pojetí prostoru a času, jak jej známe od Kanta, pro kterého celý prostor fyzikálního světa je konstrukt našeho vědomí. Prostor a čas jsou subjektivními formami vtěsnávajícími všechnu smyslovou materii do prostoročasové mřížky. Prostor a čas mají své sídlo jednoznačně ve vědomí.

[10] Odtud je již pouze malý krůček ke Kantovi, který substanci nazývá věcí o sobě, tj. nepoznatelnou inteligibilní realitou.

[11] J. Locke, Esej o lidském rozumu, str. 250.

[12] Locke navazuje svým pojetím jazyka na Bacona, který svou kritikou idolů trhu se snaží upozornit na rozdílnost naších představ asociovaných s jedním slovem.

[13] J. Locke, Esej o lidském rozumu, str. 257.

[14] Což je dle mého názoru v podstatě nemožný podnik. Edmund Husserl jasně ukazuje, že horizont každé věci je horizont nekonečný…


Multimédia

Žádná multimédia nebyla přiložena.

Citace

Nenalezena žádná citace


, Lockova teorie poznání (3. 8. 2014). Gymnazium 1. Systém Filozofie a etika: Projekty.
Url : app.filozofieaetika.cfme.net/default.aspx?id=91

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0091#