Egoismus a sebeláska

Datum zveřejnění : 12. 4. 2012
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11, Jagošová , Zábelka
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11
Člověk se rodí s touhou být šťastný. Tato touha jej doprovází po celý život a obvykle se jí říká sebeláska. [ Robert Owen ] Sebeláska je jedinou láskou, která trvá do konce života. [ Oscar Wilde ] Egoista je člověk, který nemá úctu před cizím egoismem.[ Ambrose Bierce ] Síla lásky spočívá v tom, že je člověk šťasten se ženou. Síla sebelásky, že je šťasten bez ní. [ Albert Einstein ] Láska, kterou cítíme každý k sobě, není výjimečný, ale od přírody pěstěný pocit. Vypjatý egoismus naproti tomu zasluhuje výtku spravedlivou, neboť je sebeláskou vystupňovanou přesmíru. [ Aristoteles ] Sebeláska je jedem přátelství. [ Honoré de Balzac ]

J. Jagošová, D. Zábelka: Egoismus a sebeláska

Sebeláska

Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku k sobě samému. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo,zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcisismus.

Pojetí sebelásky ve filozofii

Každá živá bytost, z pozice pudu sebezáchovy, má kladný vztah k sobě samému, čili ke svému vlastnímu bytí. U člověka jako rozumné bytosti se tento vztah rozděluje na několik dalších podob, například: sebeúcta, sebevědomí, sebepoznání a také sebeláska. Poprvé se tyto pojmy objevily už v antice. Byly však spojeny s řadou obtíží.

V Řecku koncem 5.stol. př.n.l. se sebeláska začíná stávat filozofickým problémem. Největší záminkou byla změna celkové orientace filozofie v Řecku, která se soustřeďovala v Athénách v 2.pol. 5.stol. př.n.l. Sokrates odmítal filozofický výklad přírody a obrátil se k filozofii společenské, tedy k věcem lidským (smysl lidského života, dobro, ctnost). Sokrates zřejmě také přispěl k problému sebelásky. Přímé doklady o tom bohužel chybí.Obdobně jako při rekonstrukci jiných složek Sókratova učení jsme i v tomto případě odkázáni na nepřímé zprávy a údaje jeho současníků, především Platóna a Xenofónta.1 Běžné chápání sebelásky jako projevu egoismu, sobeckého nadřazování vlastních zájmů, zájmům svých bližních, vedlo řecké filosofy nutně k otázce, zda sebeláska (filautiva) je slučitelná se ctností.2 Položme si otázku: je sebeláska reflexivním vztahem? Na zodpovězení poukázal Platón ve svém díle Ústava. Účastníci fiktivní rozmluvy líčené v Ústavě se ve IV. knize shodují na tom, že o spravedlivosti jednotlivého člověka mluvíme v témže smyslu jako o spravedlivosti obce.3 Platón se také dotýká i duševní sebelásky. Ve své V. knize Zákonů označuje největším zlem to, co se myslí slovy: „každý člověk je od přírody sám sobě milý a že je správné, že musí být takový“.4 Avšak úplné pojetí sebelásky vytvořil až sám Aristoteles.

Aristotelovo pojetí sebelásky si zasluhuje pozornost minimálně ze tří důvodů: 1) Aristoteles byl považován za prvního myslitele, jenž se zabýval pojmem sebelásky, jakožto předmětem filozofického zkoumání. 2) Aristoteles, jako jeden z mála v antické filozofii, hodnotil sebelásku kladně a přikládal jí velký význam. Avšak si byl vědom, že i sebeláska může klesat do negativních a nízkých podob.

Sebeláskou se Aristoteles zabývá ve všech třech svých etických spisech, nejpodrobněji však v IX. knize Etiky Nikomachovy. V této knize poukazuje na rozum, který je nejvyšší složkou lidské duše a jen díky němu dokážeme najít své bytí. Aristoteles polemizoval o základní podobě sebelásky v lásce a přátelství, poněvadž sebeláska byla v řecké filozofii chápána jako projev egoismu. Ten se však toleroval, ale z mravního hlediska nebyl brán kladně.

V 8. kapitole Aristoteles sebelásku ostře odděluje od sobectví.

Skutečnou sebeláskou je jen kladný vztah ke svému bytí, především k vlastnímu rozumu jako nejvyšší, nejhodnotnější složce sebe sama. V tomto kladném vztahu má svůj základ i láska mezi manželi, rodičovská láska, láska sourozenců a přátel. Správná sebeláska vede člověka i k citům a činům, jimiž se vzdává mnohých svých vlastních požadavků ve prospěch jiných. I tím obdarovává člověk v prvé řadě sám sebe, protože rozum mu říká, že je to krásné a správné.5

Aristotelův výklad sebelásky byl po mnoho staletí ojedinělým z hlediska kladného vztahu k sobě samému.

Křesťanští myslitelé, jako například Klémés z Alexandrie či Augustinus Aurelius, považovali sebelásku za nízké sobectví a nepřípustný egocentrismus pouze k ukojení tělesných požitků člověka. Sebeláska křesťanské filozofie se označovala jako počátek hříchů a neřestí a může také vyústit v pýchu a aroganci. V pozitivním slova smyslu lze v jejich případě sebelásku chápat pouze jako popud sebezáchovy.

Na Aristotelovo pojetí sebelásky navazuje až Tomáš Akvinský. Souhlasí s ním v tom, že všichni lidé cítí kladný vztah k sobě samému už jen díky svému pudu sebezáchovy. Dobří lidé milují to, co je v nich nejlepší (rozum), lidé zlí milují jen svou smyslovou a tělesnou přirozenost.

V moderní filozofii nazýváme sebelásku egoismem.

Narcismus

Definice narcismu:

Narcismus nebo také narcisismus charakterizuje v běžné řeči člověka s přehnaným obdivem sám k sobě, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle.

Pozn.: V psychologii znamená strukturální poruchu osobnosti, při níž člověk přehnaně oceňuje sám sebe a stejné hodnocení vyžaduje i od svého okolí, které se snaží ovládat a využívat, závidí druhým jejich úspěchy apod.

Současná sociologie a psychologie se začíná čím dál tím více zabývat pojmem narcismus. To znamená, že tento pojem je v dnešní době velmi aktuální a měli bychom se snažit pochopit závažnost této problematiky i z filozofického hlediska.

Počátky můžeme hledat již v legendě o mladíkovi Narkissovi, který byl proklet za své odmítnutí k sňatku. Zamiloval se do svého vlastního obrazu ve studánce, až do ní spadnul a utopil se.

A to nás přivádí k otázce: Přivede nás narcismus také do nějaké studánky, ve které bychom se mohli utopit? Můžeme se ztratit sami v sobě? Z hlediska etického a morálního asi ano.

Pokud budeme vyzdvihovat své vlastní já nad ostatní tím způsobem, že budeme odmítat jejich pomoc (ta je pro nás podřadná). A odmítneme i jejich lásku, jelikož nám stačí (ke štěstí) naše vlastní láska, kvůli níž můžeme skončit v propasti. Jenže pak nás z ní nikdo nezachrání.

Přece každý jedinec touží být originální, svobodný, výrazný, individuální a chce se seberealizovat. Toto bychom mohli charakterizovat jako společenský narcismus. Žádný člověk nemá rád přísné zařazení do společnosti a je šťastný, když něčím vyniká. Ovšem, jak tuto vyjímečnost sebe sama tolik neprojevovat? Spousta názorů nás může přivést v konečné fázi k výsledku negativnímu, čili zůstat v pozadí, nevyčnívat a udržovat si každodenní šeď.

Bohužel, to z velké části není možné. Všichni lidé jsou v hloubi duše plni narcismu. Záleží však na nich, jak široce svůj narcismus projeví. Ať už tím světlem, co se v nich skrývá, nebo onou svobodou, kterou člověk potřebuje.

Být svobodný ale může znamenat druhého nepochopit ani jako "propast bytí" (Derrida), ani jako "tvář druhého" (Lévinas). Z toho vyplývá, že druhý člověk nám tvoří zrcadlo (viz. studánka) a svazuje nás, čímž vlastně naši svobodu ohrožuje. Cíl odpoutání se od druhých a nezasahování do jejich světa uskutečníme tzv. sebereflexí (= cesta využití k vlastním účelům).

V důsledku tohoto tvrzení můžeme použít citaci Sartra: "Peklo jsou ti druzí.". Tím rozhodujeme, do jaké míry necháme "ty druhé" do našeho jednání vstupovat. Avšak počátky najdeme již u Nietzscheho, který jako první odkryl moralitu a pravdu coby účinky přirozeně laděné vůle k moci. Tím se dostáváme až k otázce, jež si člověk sám sobě pokládá snad každý den, čili čím je. Odpověď získává negativní - ničím. Proto je pro individuum důležité se seberealizovat, sebenaplňovat. To mu dopřává samotná láska k sobě samému, jelikož i prázdnota tvoří člověka. Proto je nutné se odpoutat od nicoty ega a projevit se, ať to stojí cokoliv.

Další téma, související s narcismem je subjektivita. Každý názor, každá myšlenka, každá cesta jedince je zcela subjektivní, poněvadž je tvoří on sám. Tohoto tématu se dotýkají Descartes, Schopenhauer, Bacon i Nietzsche. Jejich filozofické doměnky bychom mohli shrnout do jedné, potažmo do fragmentovaných částí jednoho celku.

Čili člověk jako individuum by se měl opírat o stvořitele, ale z druhého pohledu by si měl určovat své stvoření a rozvrhovat svět podle sebe. Tak se dostáváme k vědění. Vědění je moc, jak řekl Bacon, ale také naše představivost, jež má konstituční charakter. Proto, abychom byli neustále naplněni, musíme o své bytí a vědění bojovat.

Jedinec totiž odjakživa prahne po neustálém chtíči individualizace a aktualizace vlastního života. Což však nestačí, protože tak pouze dojdeme k otázce existencionalismu, ne k modernímu narcismu.

Je potřeba naprosto se přiblížit k vyřešení problematiky narcismu, což je ovšem nesnadné. Naprostá seberealizace je pokládána za utopii a narcismus je jakýmsi předstupněm. Ale jak je nám známo, estetické cítění nám nedovolí nemilovat sebe samého nejvíce.

Egoismus

Egoismus (z lat. "ego" - "já") je moderní označení pro sobectví. Znamená přílišné soustředění na vlastní zájmy a prospěch.

Takový člověk se nazývá egoista. Existuje taky pojem egocentrismus, což je zdůrazňování a prosazování vlastního já a vlastní vůle. Opakem egoismu je altruismus.

Egoismus ve filozofii

Slovo "egoismus" se rozřiřuje díky německému filosofovi Immanuelu Kantovi, který rozlišuje různé významy egoismu,

s kterých se však ujal pouze význam morální, tj. sobectví.

Dále se egoismem zabývá v souvislosti s psychologií či sociobiologií, kde vidí egoismus jako jakousi hnací sílu při jednání lidí, kteří se vždy snaží dosáhnout svých cílů, a to, se bohužel altruistickou cestou zvládnout nedá.

Hlavní roli hraje egoismus ve filosofii Arthura Shopenhauera. Ten jej charakterizuje zásadou „všechno pro mne a nic pro druhé“ a zároveň tím, že nezná žádné meze. Podle něj je nutné, aby proti egoismu lidská morálka prosazovala altruismus.

Požadavek altruismu ale odmítá Max Stirner, pro něhož je život ze své podstaty egoistický a nemá žádný důvod, proč by se měl jakýmkoliv způsobem omezovat. Ti, kteří jednají výhradně altruisticky, si škodí sami a zvyšují šance méně altruistických konkurentů. Zrada, lži, podvody, nevěra, ubližování, krádeže - nikdy nechceme, aby nás toto postihlo, ale většina z nás se k podobnému jednání přiznává. Ze sociobiologického hlediska jde o egoismus s cílem maximalizovat reprodukci vlastního genového potenciálu. To už se ale opět dostáváme k Immanuelu Kantovi, který egoismus řeší v sociobiologické rovině. Zabývá se také morální kauzistikou - Kant propagoval bezpodmínečnou povinnost pravdomluvnosti. Nelhal by ani vrahovi, který se ho ptá, zda Kantův nejlepší přítel, kterého chce zabít, se neskrývá v jeho domě. Vysvětluje to tak, že přítel dost možná mezitím nepozorovaně odešel; pokud by lhal, že tam není, vrah by se s ním při jeho pokusu o odchod mohl setkat a Kant by pak byl právem označen za původce jeho smrti. Tudíž si v podstatě s Maxem Stirnerem odporuje, být či nebýt egoistou a nakolik ho prokládat morálními ctnostmi a hlavně altruismem, tím se zabývali i další filozofové.

Radikálním zastáncem egoismu byl britský matematik a filozof Herbert Spencer, hlavní představitel sociálního darwinismu.

Jak jistě víme, teorie sociálního darwinismu aplikuje na společnost poznatky a úvahy o "přežití nejschopnějších".

Z tohoto pohledu je jasné, že Spencer tímto naznačuje, že pouze egoistické osoby mohou ve společnosti nejen přežít, ale i hrát v ní důležitou roli. Podle sociálních darwinistů je altruismus proti přírodě, a silní (egoističtí) lidé mají právo potírat slabé, jinak dojde k postupné degeneraci lidstva. Tyto bezpochyby silná slova způsobila velké pozdvižení a našla si své zástupce, ale i tvrdé kritiky. Mezi ně patřil i Friedrich Nietzche ( dílo Mimo dobro a zlo), který namítal, že právě lidé nějak postižení mohou mít pro společnost velký význam.

Po zkušenostech s nacismem, válkou a holocaustem byly sociální darwinismus a zejména rasové teorie ostře odsouzeny, nadále se však objevují v USA i v Evropě, často v souvislosti s pravicovými extremisty.

Tradice britského myšlení od Davida Huma po Adama Smitha, naopak soudila, že člověk prostě tím, že sleduje své vlastní zájmy, zároveň slouží také druhým, jak je to patrné právě v ekonomické směně.

Na rozdíl od předchozích filozofů totiž přece jen chápala společenskou povahu člověka a proto označila sobectví jako vztah, který není možné připisovat jednotlivcům, a nikoliv jako vlastnost. Pojmy „čistého“ egoismu i altruismu jsou tedy pouhé konstrukce, které nemají smysl. Ve skutečnosti člověk téměř nikdy nemůže přesně oddělit vlastní prospěch a prospěch druhých a sobectví pak znamená buď to, že se příliš soustřeďuje na svůj vlastní úspěch, anebo že jej druhým nepřeje.

S egosimem a altruismem pracoval i německý filozof Nicolai Hartmann, jehož hlavním přínosem je jeho pojetí etického fenoménu jako syntézy altruismu a egoismu, kdy oba mají v člověku samostatné kořeny.

Člověk je svým lidstvím hluboce identický s druhým člověkem, přesto však současně nezrušitelněneidentický……… „Já“ a „Ty“ jsou oba subjektem i objektem……… Teprve z metafyzického protějšku osoby vzniká reálný etický vztah, situace, ze které teprve vyplývá rozhodnutí a jednání.

Hartmann také tvrdí, že egoismus je o sobě něčím dobrým, i když zajisté není dobrem.

Perlička na závěr : Nyní trochu odbočíme z filozofie do biologie, která je v tomto směru dozajista provázána, a to díky tzv. "sobeckému genu".

Sobecký gen je hlavní metafora moderního neodarwinismu. Podle ní je gen hlavní jednotkou přirozeného výběru, ne jednotlivec, nebo dokonce skupina, jak předpokládal výběr skupinový.

Jednotlivé alely se mezi sebou perou o zastoupení v dalších generacích a organismy jsou jejich pouhými výtvory, které si postavily, aby se mohly účinněji prosazovat ve světě.

Richard Dawkins proslavil toto označení ve své stejnojmenné knize z roku 1976, teorie sama vznikla díky americkému biologovi Georgi C. Williamsovi.

Co z tohoto všeho plyne? - Co filozof, to jiný názor, co člověk, to vlastní rozum. Každý si na egoismus může udělat obrázek sám, a to nejen z knih či učení těchto slavných filozofů. Žijeme ve světě neomezených možností a s množstvím různých kultur, ras, povah, hodnot. Záleží jen na nás, zda-li si bereme ponaučení z minulosti, kdy egoismus určoval běh dějin ( světové války atd.), anebo žijeme z přítomnosti, kde vidíme egoistiké lidi, které svým způsobem vůbec nejsou zlé, pouze chtějí pro sebe to nejlepší, a jdou si za svými cíly.

Každý má své sny a svůj vytyčený cíl, toť důvod, kvůli kterému žijeme.

Také máme stanovené své žebříčky hodnot, a dle nich se rozhodujeme, co je a není pro náš život důležité a prospěšné.

Každý jde svou cestou, a je jen na něm, zda-li je šťastný, prospěšný pro své okolí, pro sebe, a zda-li jednou svého cíle dosáhne.

 

Závěrečné shrnutí

Co se týče počátku sebelásky, narcismu a egoismu, jsou nám známy již v antice. Antičtí filozofové považovali sebelásku víceméně za čiré zlo, které nás pouze zaslepovalo a tvořilo z nás sobecké jedince. S kladnějšími myšlenkami přišel až Aristoteles, ale ani on sebelásku nepopisoval velmi pozitivně.

Touto problematikou se zabývali i středověcí filozofové, například Augustinus Aurelius líčil sebelásku jako počátek hříchů a neřestí, pýchu a aroganci.

Na Aristotela však navázal Tomáš Akvinský. Tvrdil, že dobří lidé milují svůj rozum, tedy to, co je tvoří jedinečnými. Na druhý břeh položil lidi zlé, o kterých říkal, že milují pouze své smyslové a tělesné požitky.

Dále jsme proti sobě položili egoismus a altruismus. Egoismus, jako sobectví, představující špatný odlesk lidského bytí a altruismus, rozdání se pro druhé, jako odlesk dobrý. Avšak, jak egoismus, tak altruismus mají i své stinné stránky.

Egoismus vyústil z antického pojetí sebelásky jako moderní označení. Zabývali se jím např.: Kant, Shopenhauer, Stirner nebo Spencer. Právě Spencer byl zastáncem sociálního darwinismu, kdy přežije pouze nejsilnější, egoistický jedinec jdoucí tvrdě za svými cíly.

Další fáze egoismu jsou zprostředkovatelné i jako kladné, jak je považovali Hume a Smith.

V konečné části můžeme soudit, že egoismus a altruismus jsou pouhé konstrukce a nemají smysl. Nemá pak celkově váhu zabývat se jen vymyšlenou konstrukcí, tedy ani egoismus není opravdový. Tvoří jen jakési vyplnění jedince, aby nefungoval jen jako prázdná schránka. Egoismus pak můžeme považovat jen za výraznější vystupování ve společnosti.


Multimédia

Kvíz Kvíz Kvíz
Aristoteles Aristoteles
Narcissus Narcissus
Platón Platón
Tomáš Akvinský Tomáš Akvinský
Obraz Doriana Graye Obraz Doriana Graye

Citace

(1) http://sebelaska.blogspot.com/

(2) http://psychoweb.cz/psychologie/psychologie-moralniho-vyvoje--h--heidbrink--vyvoj-etiky-a-moralky-u-cloveka/

(3) http://citaty.kukulich.cz/temata/sebelaska

(4) http://cs.wikipedia.org/wiki/Egoismus

(5) 1.,2. Srv. výklad K. G a n d a r a: Amicus sibi I, o. c., s.163 nn

(6) 3. Srv. P l a t. Rep. IV, 433A nn.; 441C nn.

(7) 4. P l a t. Leg. V, 731 D-E.

(8) 5. Srv. Arist. Eth.Nic. IX, 4, 1166 a 16-17; 22-23

(9) http://cs.wikipedia.org/wiki/Narcismus

(10) Mgr. Michal Jamný, Ph.D.: Filozofická definice narcismu


Jagošová Jana, Zábelka Dominik, , Egoismus a sebeláska (12. 4. 2012). Gymnazium 1. Systém Filozofie a etika: Projekty.
Url : app.filozofieaetika.cfme.net/default.aspx?id=61

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0061#