Detail projektu

Zpět

Skepticismus

Datum zveřejnění : 29. 7. 2014Tisk
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11

Skeptikové a předešlé řecké myšlení

 

Skeptikové označují drtivou část tradice za dogmatickou. A i u těch, kteří měli pro skepticismus inspirační potenciál, se pokoušeli nalézt jejich slabá, totiž nekriticky přijatá tvrzení.

 

Skepticismus, jak už naznačuje samotný název, představuje směr, který klade do popředí svého filozofického zájmu maximální kritičnost vůči všem přijímaným obsahům. Sextus Empirikus s ohledem na uvedený leitmotiv rozděluje všechny předešlé myslitele do tří skupin:[1]

1)     Dogmatici tvrdí, že již nalezli pravdu. Podle Sexta Empirika lze jimi nazývat všechny ty, kteří považují aspoň jednu tezi za nevyvratitelnou. (Patří sem drtivá většina řeckých myslitelů.)

2)     Akademičtí skeptikové, jimiž byli někteří (nejen) čelní představitelé platónské Akademie v 3 stol. před. n. l. (kupř. Arcesilaus a Karneades), naopak vylučovali jakoukoliv možnost pravdivého poznání.

3)     Skuteční skeptikové, pyrrhonisté, kteří kráčeli ve šlépějích Pyrrhona, jsou podle Sexta Empirika upřímnými hledači pravdy, neboť neustále pokračují v jejím hledání, i když k ní snad nikdy nedojdou.

Skeptikové tudíž vystupují proti všem zbylým helénským směrům. Odchylují se od nich v otázce vlastnictví pravdy. Skeptikové (obou denominací) výslovně popírají její vlastnictví.[2]

Přes veškerou distanci vůči předešlému myšlení lze identifikovat i jisté předpoklady pro vynoření se skeptické filozofie v rámci řecké tradice.

 Už Herakleitos odporoval tvrzení, že před námi vystupuje statické, tj. vždy pravdivé jsoucno; podle něj se vše nachází v pohybu, vše vystupuje jen v nejasných konturách. Odtud skeptikové čerpají pojetí jsoucna jako fenoménu, a ne jako skutečné věci. Nicméně ani Herakleitos se nevyvaroval všeho dogmatismu. Jeho omylem se stala optika, kterou nahlížel na jevení se, totiž všeobjímající pohled logu. Právě ten petrifikoval změnu, čímž z jevu učinil dogma. Tím se prohřešil proti ideálu neustávajícího pátrání po pravdě.[3]

Za další inspirační zdroj skeptické filozofii posloužila atomistická teorie vnímání. Demokritos a následně i epikurejci vyslovili pochybnosti nad hodnověrností některých smyslových zkušeností (barvy, chuti…), kterou pojali jako subjektivní stavy, jimž chybí objektivní korelát, jsou tudíž účinky konvence. Sextus Empirikus uvádí, že med nám může podle okolností jednou chutnat jako sladký, jindy jako kyselý, kupř. v nemoci. Skeptikové však polemizují s Demokritem ohledně výsledků jeho skepse. Demokritova pochybnost ústila v tezi o neexistenci reálných korelátů smyslové zkušenosti. Barva i chuť jsou jenom subjektivní prožitky, kterým neodpovídá nic reálného. Tak byla vyslovena dogmatická teze, totiž teze přesahující jev a dotýkající se vztahů mezi věcmi samými (tj. reálných vztahů).[4]

Veškeré skeptické tendence vrcholí s nástupem antropologického obratu v rámci antického myšlení – totiž u sofistů. Sextus Empirikus za všechny uvádí Prótagora, který míní, že člověk je mírou všech věcí. Skeptikům je Prótagorova teze velmi blízká, neboť podle jejich názoru jediný předmět, který je pro lidské poznání neoddiskutovatelný, je jev závislý na podmínkách lidského subjektu. Nicméně i na sofismu ulpívá stopa dogmatismu, neboť nakonec i sofisté dávají odpověď na otázku po podstatě jevu.[5]

V rámci klasické řecké filozofie se stal skeptickému srdci nejbližší Sokrates, jenž byl mistr v kladení otázky. Naproti tomu  Platón spíše nalézal odpovědi. Zatímco Platón hledal odpověď na otázku, co vrhá stíny na stěnu jeskyně, Sokrates směřoval k elenxi – k okamžiku pochopení chybnosti svých dosavadních představ. Proto je skepticismus více sokratovský než platónský.[6] 

 

Učení skeptiků

 

Skeptikové nepřinášejí nauku s určitým pozitivním obsahem; vytváří nástroj kritiky tezí jiných myslitelů. Metodologicky se opatřují EPOCHÉ, suspenzí soudu o věci, kterou uskutečňují skrze ISOSTHENIA, nalezení rovnocennosti protikladných argumentů, přičemž si vypomáhají TROPY, což jsou teze poukazující na relativitu (víceznačnost) poznatku.

 

Skepticismus do středu svého zájmu klade demaskování domnělých pravd. Je přiměřené se ptát, kde myslitelé čerpali motivaci k negativnímu přístupu k moudrosti (ke kritice vědění jiných), aniž by vytvářeli své vlastní učení, jak tomu bylo u všech ostatních směrů. Při odpovědi na položenou otázku se lze opřít o životopis nejvýznamnějšího ze skeptiků, Pyrrhona, který byl na své filozofické dráze ovlivněn stoiky; Suber uvádí, že Pyrrhon dosáhl stoického cíle: klidu mysli.[7] Důvod, proč se máme zříci všeho souzení, je dosažení klidu, neboť proti jednomu tvrzení lze zpravidla postavit opačné. Tak kupř. Anaxagoras tvrdil, že i proti tak evidentnímu „faktu“, jako je teze: „Sníh je bílý“, lze postavit opačné tvrzení, neboť voda je tmavá, a protože se sníh neskládá z ničeho jiného, než z vody, musí i on být v podstatě tmavý.[8]

Pyrrhon se rovněž účastnil vojenské výpravy do Persie, kde se seznámil s indickou moudrostí. V ní nalézáme imperativ neulpívat na věcech ve smyslu dogmat, ale přecházet je směrem k tomu, co je věčné. Indové odmítají ulpívat na jednom z protikladných jevů, a raději veškerý soud o nich suspendují.[9]

Tak ATARAXIA – klid mysli – se stává vůdčím motivem helénské skepse. V tomto ohledu se připojují skeptikové k ostatním směrům tehdejšího světa, neboť opět se dostává do popředí etika – či lépe určitá prakticko-filozofická kategorie – a jí se podřizuje teorie poznání i celá ontologie.

Povýšení ataraxie na vlastní příčinu skepse do jisté míry podpírá i Suberovo hodnocení leitmotivu skepticismu, neboť on v něm nalézá zbraň, která může sloužit v boji proti ideologiím: „Avšak v tentýž okamžik bychom si měli uvědomit, že skeptikové slaví úspěch při důležité činnosti, totiž potírání nebezpečně chybných idejí.“[10] Tak důvody pyrrhonistů ke zdrženlivosti při vyřčení soudu nejsou teoretické, ale slouží praxi.   

I když jsme se v hodnocení účelu skepse odpíchli od stoicismu, je třeba ukázat, že ač v podstatě se jedná o stejný cíl, k němuž skeptikové směřují, činí to zcela odlišným způsobem. Zatímco stoikové nalezli mír ve všeobjímajícím božstvu, jež je i jednotou protikladů a protikladných skutečností, tak skeptikové se nepokoušejí tyto protiklady zarovnávat, nýbrž je vyzvedávat.  

Udržení protikladnosti argumentů se uskutečňuje cestou EPOCHÉ, což je suspenze, odložení soudu, o daném jevu. Soud se odkládá na dobu, kdy už nemůže o dané věci vyvstat žádná pochyba. Skeptik se po tu dobu udržuje v pozici „pochybujícího“. Nicméně zde je třeba s pojmem pochybnosti nakládat velmi opatrně, neboť především kvůli novověké filozofii jsme si osvojili takovou její koncepci, jež nám zakrývá výhled na její skeptické užití. „Pochyba se odlišuje od suspenze soudu ve smyslu náklonnosti k negaci. […] EPOCHÉ se nevyklání do žádného směru.“[11] Pochybnost se od pyrrhonské skepse liší tím, že pochybnost nečiní z věcí jevy v radikálním smyslu slova, ale spíše je jako reálné škrtá, popírá, kdežto EPOCHÉ je pohyb zapovězení jakékoliv výpovědi o existenci věci; zabývá se pouze tím, jak se věci jeví. Tudíž k otázce, zda věc vůbec reálně existuje, zůstává zcela netečná, tedy existenci věcí neškrtá, nezpochybňuje, rovněž ji ani neschvaluje.

Pokračujeme-li v tázání po metodě skeptiků, nemůžeme se vyhnout otázce, jakou příčinu má EPOCHÉ. Není snad suspenze soudu jenom svévolným výrazem skeptikovy lenosti, když raději, než aby zkoumal, si řekne, že se věcí nebude zabývat, protože ji stejně nikdy nepozná. Skeptikové Pyrrhonova ražení se pokoušejí dokázat opak. Proto nutně zařazují pojem ISOSTHENIA, jež lze přeložit jako ekvipolence, rovnocennost sil: „ISOSTHENIA je zjevná rovnováha jistoty, pravděpodobnosti, možnosti, hodnověrnosti a racionality dvou nebo více konfliktních idejí.“[12] Důvodem, proč se zdráhat vyřknout jasný soud o věci, je pro skeptika výsledek jeho upřímné badatelské činnosti, která jej přivádí k poznání, že o věci lze tvrdit opačná tvrzení. (A to dokonce i v takových případech, zda sníh je bílý, či tmavý, jak jsme již výše vyložili).[13]

ISOSTHENIA je pro pyrrhonisty velmi důležitý pojem, a to ať už ve vztahu k akademické skepsi, tak také ve vztahu k metafyzice. Metafyzikové vznesli zcela zásadní námitku na adresu akademické skepticismu, který proklamuje, že jakékoliv poznávání je předem odsouzeno k neúspěchu, a tudíž není možná žádná pravda. Metafyzikové upozorňují na to, že už v základu akademické skepse je logický rozpor, neboť přiznávají pravdivost tvrzení o nemožnosti pravdivého poznání: To, co se škrtlo (pravda), se právě přiznává tezi, o nemožnosti pravdy (contradictio in adjecto).[14] A v tom lze spatřovat jistou filozofickou upřímnost pyrrhonistů ve srovnání s akademickou skepsí, neboť dříve jmenovaní pojali isostenii jako subjektivní stav člověka. Oni nepovažují nynější kontrárnost argumentů týkajících se určitého jevu za definitivní, neměnnou, ale spatřují v ní aktuální důvod pro nemožnost vynesení soudu; tento stav však může být v budoucnu na základě výzkumu odstraněn.

Jakými prostředky dosáhnout isostenie, rovnomocnosti argumentů? Jakými cestami dojdeme k problematizaci třeba zprvu očividného faktu? Řešení nabízejí tropy, což jsou „způsoby, jak dospět k této suspenzi.“[15] Tropy jsou důvodem ke skeptikově odložení soudu o daném jevu; umožňují mu na věc a fakta o ní nahlížet v jejich relativitě a nejednoznačnosti, plynoucí ať už z povahy kognitivních aktů, nebo z tradice, či z povahy věci samé. Pyrrhon kategorizoval tropy do 10 skupin:

1)     Nejednoznačnost vyplývá z povahy naších smyslů: „Je… jasné, že věci produkují odlišné imprese na tyto živočichy, jež se liší sílou vnímání.“[16] Tak kupř. pro kozy jsou mladé stonky rostlin velkou pochoutkou, zatímco pro člověka jsou hořké a nepoživatelné. Stejně tak je zřejmé, že živočichové s krunýřem pociťují věci svým tělem jinak, než živočichové pokryti kůží. A obdobné rozdíly lze identifikovat ve vztahu ke všem smyslům.

2)     Nejednoznačnost v souzení plyne z nálad. Kupř. tělesná konstituce Inda je zcela odlišná od tělesné konstituce Skytha, přičemž nálady jsou závislé, jak je známo na tělesných stavem, jakož i meteorologických podmínkách k životu, proto těžko očekávat, že by se shodli ve všech soudech.

3)     Nejednoznačnost se rovněž odvíjí od mnohosti smyslů, které člověk má. Kupř. malba se oku jeví jako něco prostorového, neboť oko pozoruje vyvýšeniny a prohlubně v krajině, naproti tomu pro hmat je úplně rovná.[17]

4)     Lidské souzení je uvedeno ve dvojznačnost i odlišností subjektivních podmínek a dispozic, jako jsou „věk, pohyb a klid, nenávist a láska, opilost a střízlivost, důvěra a obava nebo zlost a radost.“[18] Nejjednodušším příkladem může být odlišnost mezi realitou snu a bdělostí. Rozehrává se zde hra o možnost identifikace přirozenosti a toho, co se od ní odchyluje. Podle skeptiků postrádáme schopnost vystoupit nad protiklady. Proto nelze tvrdit, že člověku jsou určité stavy přirozené (kupř. zdraví) a jiné  nepřirozené(kupř. nemoc). Spíše je tomu tak, že jsou stavy člověku přirozené ve zdraví a stavy přirozené člověku v nemoci, čímž se pojem přirozenosti (či normality) ruší.

5)     Víceznačné souzení může být i účinkem pozice, vzdálenosti a umístnění. Nejznámějším důkazem platnosti tohoto tropu je příklad se Sluncem, jež se nám jeví ze vzdálenosti Země jako malý míček, ač z blízka je nezměrné velikosti.[19]

6)     Naše vněmy jsou závislé i na prostředí, v němž se objekt nachází. Lidská kůže má odlišnou barvu v chladu a odlišnou barvu v teple. Obdobně se setkáme s odlišností i u zvuku, který jednou produkujeme v otevřených prostorách, jindy v malé uzavřené místnosti.[20]

7)     Relativní proměnnost jevu může být i výsledkem odlišné kvantity. Při hodnocení účinků vína na člověka jsme nuceni konstatovat, že zatímco v malém množství dodává člověku sílu, tak ve velkém kvantu jej oslabuje. Ne jinak je tomu s jídlem.[21]

8)     Relativita je podstata každého soudu o věci. Když popisujeme nějakou věc jako lehkou, vždy je třeba vědět, vůči čemu je lehká, neboť vůči jiné věci se může jevit jako těžká.[22]
Konečně všechna naše hodnocení věcí mají relativní hodnotu, což Sextus Empiricus dokazuje eristickými prostředky: Věci jsou buďto relativní, nebo od relativních věcí odlišné, tj. relativní vůči relativním. Tudíž věci jsou nutně relativní. (Nejsem si však jist, zda na takovou proklamaci má skeptik právo, když předem suspenduje platnost všech soudů).[23]

9)     Různost soudů o jednom jevu může být dána i frekvencí jeho výskytu. Tak v zemích, pro které jsou typická četná zemětřesení, lidi tento fenomén neuvádí v úžas. Jinak je tomu u těch, kteří se s ním setkávají jenom zřídkavě.[24]

10)  Nejen teoretické soudy, ale i praktické lze podle Pyrrhona relativizovat. Právo, stejně jako morálka jsou systémy vytvořené na základě domluvy, tudíž lze na určitý jev nahlížet různě v závislosti na čase a kultuře: Zatímco pro Etiopany je obvyklé tetovat vlastní děti, Řekové tak nečiní.[25] A dále u Peršanů není proti přirozenosti si vzít vlastní dceru za ženu, což je pro Řeky zcela protizákonné.[26]

Nabídnutý poněkud zdlouhavý výčet cest, jak docílit ekvipolence u kýženého jevu, nám skýtá odrazový můstek pro shrnutí všech tropů do jedné hlavní výtky proti veškeré pravdivosti poznání. Podstatou všech těchto tropů je nemožnost nalezení přirozenosti, a především kritéria pro pravdivost soudu: „Když však připustíme kritéria pro daný argument, pak se musíme tázat, co je kritériem onoho pravého kritéria“,[27] nebo můžeme spolu s Diogenem říci: „Jestli… o tom [kritériu pravdy] bylo rozhodnuto, tím vstupuje do třídy jednotlivých věcí, které požadují kritérium…, a totéž u třetího kritéria, a tak dále až donekonečna.“[28] Skeptikové odmítají možnost pravého kritéria, neboť jeho důkaz ústí do regressus in infinitum; kritérium pro pravdivé poznání samo vyžaduje kritérium vlastní pravdivosti, čímž se vytváří nekonečná řada kritérií.[29]

Analogii vůči (ne)možnosti pravdivého poznání představuje podle pyrrhonistů i kontradikčnost důkazu. Skeptikové tvrdí, že každý důkaz potřebuje důkaz předpokladů, o něž se opírá. Znovu před námi vyvstane nekonečná regresivní smyčka – nyní však utkána z přediva důkazu předpokladů předchozího důkazu.[30]

                                

Hodnocení skeptické filozofie

 

Skeptikové nabídli pádné argumenty, proč spíše o věcech nesoudit, než soudit. Slibují si od toho dosažení klidu, který je nesen na vlnách moudrosti. Vlastní aktivita skepticismu však nemíří k vyjasnění vlastních tezích, nýbrž ke kritice dogmatismu. V tom smyslu skepticismus vlastně nemá žádný myšlenkový obsah, ale je spíše jenom metodou, jak se vyhnout dogmatismu, což je v posledku „učenou nevědomostí“, kterou skeptici přejali od Sokrata.

Učená nevědomost a prázdnota veškeré skeptické filozofie, která i kdyby chtěla, nemůže vůbec nic pozitivního říci, vedly sv. Augustina k pochybám nad filozofickou upřímností skeptiků, jež je jejich jedinou devízou. Augustin se ve svém spise Contra Academicos táže, odkud nevědoucí mudrc čerpá svou moudrost, pokud není nic, co by jej mohlo vést.[31] Nebo analogicky se můžeme taky ptát, zda lze škrtnout pojem pravdy tehdy, pokud celé „upřímné“ vyšetřování má směřovat k pravdivému poznání? Kriterium pravdy bylo zrušeno, ale přesto skeptici ji zkoumají! Jak může někdo zkoumat, když nemůže být veden intencí pravdy? Domnívám se, že nepomůže ani obvyklý úskok pyrrhonistů (oproti Akademikům), že veškerá jejich suspenze soudu má jenom dočasný a subjektivní charakter. Pro pyrrhonisty je isostenie jenom subjektivní stav, není to objektivní nemožnost věci, tudíž její ontologické popření. Nicméně oni proklamují, že od počátku jejich zkoumání byli vedeni něčím, co neexistuje (pravdou), což je popření samotného pohybu, který učinili. Nemohou totiž tvrdit, že zároveň kvůli pravdě ještě nesoudím, a především, že se k pravdě o daném jevu, jakož i o žádném jiném ani nikdy nedostanu (nemožnost pravdivého kritéria, tropy), a přitom už vždy jsem veden pravdou.    

Skeptikové tak prokazují velmi mizivý kriticismus vůči vlastním předpokladům. Platí-li, že tropy jsou postaveny na nemožnosti kritéria pravdy, ale přitom veškerá otázka tropů je vedena ideou pravdivého (či upřímného) poznání, potom už tato idea je pravdivá realita, kterou však oni samozřejmě odmítají. Augustin správně připomíná, že skeptikové vyhloubili příliš velký příkop mezi jevem a podstatou. Pro samotné zaujetí argumentační stránkou věci, z níž učinili jev, zapomněli na předpoklady či rámec nesoucí veškerý jejich výzkum, podstatu.         



[1] Srov. Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 1, URL: ; P. Suber, Classical Skepticism (Issues and Problems)

[2] Srov. K. Vorländer, § 42

[3] Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 24, URL:

[4] Tamtéž I, 30.

[5] Tamtéž I, 31.

[6] B. Wills, Ancient Scepticism and the Contra Academicos of St. Augustine

[7] P. Suber, Classical Skepticism (Issues and Probleme)

[8] Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 13, URL:

[9] McInnerny,

[10] P. Suber, Classical Skepticism (Issues and Probleme)

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] „Když se objeví isosthemia, je to dostatečný důvod pro skeptiky odložit soud, zdržet se jej, aby bylo možné vyčkávat a pátrat po více evidenci, která by zcela vychýlila rovnováhu.“ (Tamtéž)   

[14] The Internet Encyclopedia of Philosophy, Ancienit Greek Scepticism

[15] P. Suber, Classical Skepticism (Issues and Probleme)

[16] Diogenes Laërtios, Life of Pyrrho

[17] Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 14, URL:

[18] Tamtéž.

[19] Srov. Diogenes Laërtios, Life of Pyrrho

[20] Srov. Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 14, URL:

[21] Srov. Diogenes Laërtios, Life of Pyrrho

[22] Srov. tamtéž

[23] Srov. Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 14, URL:

[24] Srov. tamtéž.

[25] Srov. tamtéž

[26] Srov. Diogenes Laërtios, Life of Pyrrho

[27] P. Suber, Classical Skepticism (Issues and Probleme)

[28] Diogenes Laërtios, Life of Pyrrho

[29] P. Suber nám nabízí příklad dospění k nemožnosti správného kritéria u jednoho konkrétního jevu, existence Boha: Pokud se budeme ptát, zda existuje Bůh, může nabídnout dogmatik několik důkazů kupř. „Protože to tvrdí Bible.“, nebo „Protože harmonie jsoucích věcí vyžaduje nějakou jim nadřazenou inteligenci.“ nebo „Protože alternativa k hypotéze Boha je sebekontradická.“ Tak dogmatik zvolil za svá kritéria pravdy Bibli, harmonii, či non-kontradikci. Avšak nyní je třeba se podle skeptiků tázat, odkud právě námi zvolené kritérium pravdy si usurpuje právo na legitimitu. Proto potřebuje dalšího opodstatnění. Atd. až donekonečna. (Srov. P. Suber, Classical Skepticism (Issues and Probleme))    

[30] Srov. Sextus Empiricus, Outlines of Pyrrhonism, I, 15, URL:

[31] B. Wills, Ancient Scepticism and the Contra Academicos of St. Augustine


Multimédia

Žádná multimédia nebyla přiložena.

Citace

Nenalezena žádná citace


Autoři : 
Škola : Gymnazium 1

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0088#

Nahoru


Přihlášení
Login
Heslo
Vyhledávání
Hledaný text
Kategorie
Ročník
Řadit dle