Detail projektu

Zpět

Co je mravnost?

Datum zveřejnění : 12. 4. 2012Tisk
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11, Zbořil
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11
V odůvodnění mravního rozdílu dobra a zla jde z valné části o existenci mravních norem. Reflexe nihilistických antitezí, jež popírá samotnou existenci mravních norem chápaných jako součást lidské přirozenosti, je jedním logickým východiskem.

L. Slováková, J. Zbořil: Co je mravnost?

ODŮVODNĚNÍ MRAVNOSTI

 

  1. Neurčité položení problému

 

1.1. F. Ricken a jeho pojem mravnosti

 

Jeden z hlavních úkolů etiky je odůvodnění mravnosti, tj. zákona a hodnot života a lidského jednání. Postmodernisté neustále tendují k popírání všech mravních hodnot, což se stává významným stimulem pro etickou reflexi. Promítají se zde i náboženské motivy a cítění.

 

Někteří filozofové se v novověku pokoušeli mravnost ospravedlnit. Budeme se zabývat především řešením tohoto problému, týkající se mravnosti, F. Rickenem. Ricken se inspiruje především Apelem a Kantem, ale snaží se alespoň částečně vyvarovat jejich nedostatků. Ricken v případě otázek i tvrzení žádá jejich „vážnost“, čímž rozumí fakt, že subjekt tvrzení uvede tyto úkony do vlastní praxe, bude podle nich jednat. Uniká kantovskému dogmatizmu i noetickým absurditám, ale pod vlivem filozofa Kanta před teoretičností problému norem utíká, když je do něj zasazena ona „vážnost“. Ricken se zastavuje u požadavku pravdivého, platného zdůvodňování jednání. Pravdivé jednání už v základu předpokládá jasnou zdůvodnitelnost jednání.

 

Ricken se jistě nemýlí, když ve svém citátu zdůrazňuje, že člověku nestačí pouhé poznání.

Snaží se podpořit problematičnost vážnosti: „Kdo se táže po normách, hledá pro své jednání orientaci, a tuto hru hraje důsledně jen potud, pokud se pro to, co jako správné rozpoznal, také rozhodne. Za druhé jde v předpokladu o získání archimédovského bodu, z něhož lze nalézt kritéria správného jednání. … Nestačí tedy poznání správného; osoba se také pro správné musí rozhodnout.1

 

Co když ale platnost mravních norem nelze zdůvodnit či neexistují? Dle Kanta by to znamenalo nesmyslnost mravního ospravedlňování. Teze by byla předpokládána jako psychologické konstatování, kterým odůvodňujeme naše jednání. Avšak Kant si tyto problematické otázky neklade, čímž chybí přesvědčivost Rickenových argumentací. Rickenovo „jednání podle poznání“ tedy spadá spíše do psychologie.

 

 

1.2.Antiteze mravních nihilistů

 

Je důležité propojit mravnost s mravní normou a odpovědět si na otázku, co mravní normu specifikuje. A čeho se týká nihilistická antiteze? My jednáme o normách rozhodování a následného jednání. Součást lidské přirozenosti tvoří mravní normy, jež jsou přirozeně poznatelné a jsou měřítky rozlišení dobrých a špatných skutků.

 

Můžeme se tedy podívat na antitezi, jež popírá existenci mravních norem. Budeme ji považovat za pravdivou. Její význam by pak byl takový, že je špatná. Že jednání, které tuto pravdu popírá, řídí se podle mravních norem a nutí k mravnímu sebeomezování. Avšak jako dobré bude hodnoceno jednání, které vychází z přesvědčení, že mravní normy neexistují. Odpovídá tedy pravdivě poznané realitě. Pokud chceme lidské jednání hodnotit tímhle způsobem, je to možné jen na základě nějaké normy. U mravních nihilistů jsou jejich normy jejich vlastní přesvědčení. Považujeme-li „svobodu bez norem“ za pravdivou, pak ona sama je mravní normou, podle níž by měl jednat každý člověk takto poznané lidské reality. Tato antiteze je sama normou, čímž sama sebe vyvrací a nihilisté se dostávají do hlubšího konfliktu. Můžeme si klást otázku, jestli vůbec jde o normu jako takovou. Je-li norma praktickým soudem a tím se i jednání ospravedlňuje, pak řečený soud „žij bez norem“ nemůže být praktickým soudem, jelikož se podle něj nedá jednat. Popírá ji už tím, že se nihilista snaží podle takové normy jednat. Jestliže má být norma tím, podle čeho se jedná, je jednáním neuskutečnitelná a tedy není ani normou.

 

Pokud se nihilistická antiteze nemůže považovat za normu jednání, pak Ricken špatně zdůvodnil to, že antiteze jsou pouze praktickými tvrzeními.

 

Proti rozpornosti nihilistické teorie si můžeme představit následující teze:

1. Je-li antiteze normou, pak je rozporná.

2. Je-li rozporná, pak není normou.

3. Není-li tedy normou, pak není ani rozporná.

První a druhá teze si odporují. Jestliže je první teze pravdivá, druhá teze musí být nepravdivá, čímž padá i třetí teze.

Protože mravní norma je hlavně to, podle čeho máme jednat a podle čeho jednat chceme, musí být tedy nihilistova teze chápána jako mravní norma. Máme-li jednat a chtít jednat podle mravní normy, musíme nihilistovu antitezi vykládat tak, že je schopná být i mravní normou. Obsah antiteze mravní normy se tedy mravní normou stává, ačkoli nihilisté přehlédli, že se podle ní nedá jednat.

 

Závěr antiteze mravních nihilistů:

Nihilisté se tedy dostávají do rozporu tím, že musí obsah své antiteze chápat jako mravní normu, čímž se celá antiteze rozpadá a zároveň nemůže být pravdivá. Máme-li jednat bez norem, nejednáme podle skutečné mravní normy, ale jednáme podle falešné normy.

 

 

  1. Souvislost problémů

 

Nihilisté existenci mravních norem popírají, ale nemohli by jejich existence uznat a jejich platnost popřít? Platnost mravní normy znamená, že člověk je zavázán jednat podle mravní normy. Kdo popírá platnost mravní normy, popírá i její existenci.

 

Oponenta nihilistů bychom našli hned ve 20. Století – J. P. Sartra. Sartrova představa učinila přímo princip bytí lidského jedince ze svobody. Člověk je výsledek toho, co se nazývá sebeprojekce. Svoboda byla tedy vystřižena z přirozeného řádu.

 

Emotivisté zase mravní normy považují za nesmysluplné. Jsou to prý pouhé subjektivní postoje a výrazy emocí. Dá se to považovat za subjektivní jednání, jelikož na základě svého jednání hodnotí činy jako dobré či špatné. Že je jednání špatné činí to, že emotivita tohle jednání označí za špatné, čímž se vytrácí objektivita. V emotivistických tvrzení se ignoruje nemožnost objektivního hodnocení lidského jednání.

 

 

2.1.Vyplynutí přirozenosti z mravních norem

 

Je-li vůle přirozeně vázána na rozumové předložení dobra, pak hodnota rozhodnutí na pravdivém předložení odpovídajícího dobra. Předložení dobra zase závidí na člověku a jeho zaměření života k odpovídajícím cílům, díky jejichž dosahování se osoba může považovat za dokonalou.

 

Odraz životních pravd nás vede k nahlédnutí do normy přirozeného mravního zákona:

 

  • předmětem svobodného usilování má být to, co jedná v souladu s daným řádem lidství

 

  • motivovat jednání mají pravdy o bytostné souvislosti jednání a o vazbách svobody

 

  • obsahem normy jednání je to, co má motivovat jednání, tedy musí být předmětem svobodného snažení

 

  • zmíněné pravdy jsou tedy obsahem normy jednání

 

„Jednej tak, abys dobře poznal, jak máš v životě jednat.“ Tahle norma, vyplývající z předchozí normy přirozeného mravního zákona, je norma přirozená a tedy i mravní. Kromě životní potřeby pravdy je zde spousta jiných přirozených potřeb k realizaci člověka ve všech směrech. Avšak každé uspokojování potřeb není mravně žádoucí.

 

 

2.2 Problém předpokladu mravní normy

 

Norma, již výše řečená - „Jednej tak, abys dobře poznal, jak máš v životě jednat.“ - je terčem kritiky a pochybovačnosti. Člověk přece nechce vše, co přispívá shodě jednání s lidstvím. Právě to totiž znamená stanovení lidské přirozenosti za normu jednání.

 

Proč by nemohlo být jednání od reality odděleno? Separace jednání a reality se považuje za nemožné, protože jednání v životě člověka není nezávislou aktivitou. Jednání pochází z chtění vůle, kdy člověk chce rozumově poznané dobro, tedy to, co bylo rozumem rozpoznáno, může uspokojit jeho potřeby. Tyto potřeby jsou dány lidskou přirozeností. Do lidských potřeb patří i ty, které si můžeme volit. Můžeme si volit to, co nám škodí - zlo, i co nás obohacuje – dobro. Jakmile se člověku nepodaří naplnit jednu potřebu, jím považovanou za nejdůležitější, může tento problém vyvolat řadu jiných, špatných potřeb, které se splněním stávají člověku škodlivé, neboť se střetávají s jinou, důležitější potřebou. Někdy člověk sice ví, že volí špatně, ale škodlivá volba se v tu chvíli stává silnější a atraktivnější, což vyvolává konflikt ve svědomí. Dobro a zlo je dvojice dvou nejvyšších kategorií etiky.

 

Závěr:

 

Z čeho vyplývá závislost jednání na přirozenosti?

Z přirozeně daného charakteru jednání, protože ta povaha obsahuje jednání toho, co je pro člověka žádoucí.

 

Co je pro člověka dobrem?

To, co naplňuje a uspokojuje jeho potřeby.

 

Kde se tyto potřeby berou?

Jsou dány strukturou lidské přirozenosti a člověku postupně vykrystalizují v jednání buď v potřeby dobré nebo špatné. V případě dobrého jednání se člověku jeví, jako uspokojení potřeb.

 

 

  1. Absolutnost přirozeného mravního zákona

 

3.1 Rozebrání vlastností mravního zákona

 

Za smysluplný život můžeme považovat život, jehož iniciátor se může svobodně realizovat. V opačném případě je to život absurdní. Kant jednostranně zdůraznil respektovat mravní zákon, čímž upustil od svobodné seberealizace. Kant jednal tímhle způsobem, protože se u něj vyskytla nedorozumění v metafyzice, díky které přehlédl přirozené souvislosti mravnosti a snažil se tomuto problému vyhýbat.

 

Mravní zákon ukládá nějakou nutnost, která však nezanedbává svobodu, ale pouze určuje její směr. Mravní zákon ukazuje, jak by se člověk měl chovat, jak by jeho život měl vypadat.

 

Jak je možné tady tuto nutnost dokázat? Člověk nutně potřebuje zaměření k lidskému dobru. Bez dobra by se lidská vůle nedala považovat za vůli. Vůle člověku dává vnitřní životní určení k způsobu svobodné realizace, proto vůle a dobro musí být jistou nutností. Vnitřní finalita neboli účelovost je pro každého člověka vnitřně nutná. Tato účelovost představuje plán dobrého života.

 

Jak souvisí nutnost přirozené účelovosti s nutností mravního zákona? Mravní zákon je dán poznatelnou finalitou. Je složkou lidské přirozenosti a podílí se ve všech jejích částech. To je pro pojetí mravnosti důležité. Vyjadřuje směr zaměření k pochodu k dobru jako ke zdokonalení, seberealizaci. Nepoznatelnost, neexistence lidské přirozenosti znamená zároveň neexistenci a nepoznatelnost mravního zákona. Mravní zákon zavazuje každého jedince. Je to jeho složka lidské přirozenosti. Týká se každého člověka, protože je právě člověkem. Mravní zákon musí být pořád stejný, nesmí být jiný, protože člověk nemůže být jiný, než doopravdy je. Rozdíl mezi mravním dobrem a zlem nemůže být jiný, než je, musí být stálý, protože zlo a dobro jsou pořád stejně stálé.

 

3.2. Odkud pochází mravní zákon?

 

Mravní zákon je v podstatě vnímán jako velký zásah, jako omezování naší svobody. Tento dojem zákona vzniká v dětství a stálým se stává až se společensko-náboženskou skutečností. Proto mnohdy vzniká až dětinské chápání mravního zákona. Kant paradoxně tento mravní zákon oddaluje od života, jelikož mu je nepřátelský. Mravní zákon je nepřátelský vůči lidskému životu a Kant dětinsky stagnuje.

 

  1. Závěr

 

V odůvodnění mravního rozdílu dobra a zla jde z valné části o existenci mravních norem. Reflexe nihilistických antitezí, jež popírá samotnou existenci mravních norem chápaných jako součást lidské přirozenosti, je jedním logickým východiskem.

 

 

 

 

 

 

POZNÁMKY:

1. citováno podle J. Fuchs, Základní odůvodnění mravnosti, díl I., dostupné z: www.distance.cz.

 

 

ZDROJE:

J. Fuchs, Základní odůvodnění mravnosti, díl I. a II. díl, dostupné z: www.distance.cz.

F. Ricken, Obecná etika, OIKOYMENH, Praha 1995.

I. Kant, Základy metafyziky mravů, Svoboda, Praha 1990.

www.wikipedie.cz


Multimédia

Mravnost - kvíz Mravnost - kvíz Kvíz
Mravnost Mravnost

Citace

Nenalezena žádná citace


Autoři : Zbořil Jakub,
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : 

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0067#

Nahoru


Přihlášení
Login
Heslo
Vyhledávání
Hledaný text
Kategorie
Ročník
Řadit dle