Detail projektu

Zpět

Nesmrtelnost

Datum zveřejnění : 12. 4. 2012Tisk
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11, Saňová
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11


E. Nezvalová, T. Saňová: Otázka nesmrtelnosti

„Jestliže nezemřeš dříve, než zemřeš, navěky zahyneš.“(Angelus Silesius)

Motiv nesmrtelnosti jako touha změnit nevyhnutelné provází lidstvo od nepaměti. A právě mýty živily jiskru naděje,

že by snad přece jen šlo konec života nějak oddálit, nebo dokonce zvítězit nad smrtí a stát se nesmrtelným.

Odborníci na srovnávací mytologii upozorňují, že podle většiny mýtů byli první lidé nesmrtelní, ale jen v nemnoha

případech se smrt objevila jako trest za přestoupení božského zákazu, jak je tomu ve Starém zákoně. Častější je,

že se smrtelnost stala osudem lidí v důsledku jejich hlouposti, jako cena za nerozumný či nepředložený čin. V Melanésii

se vyprávělo, že první lidé čas od času svlékali kůži, a tím znovu omládli.

Dalo by se pokračovat v mýtech, například o Gilgamešovi, kdy se ve vyprávění objevuje motiv hada, tentokrát v

opačném pojetí. Tím, že pozře rostlinu nesmrtelnosti, kterou hrdina eposu na chvíli odložil, stane se had nesmrtelným,

což se projevuje tím, že svléká kůži.1

My se v této práci budeme zabývat významem pojmu nesmrtelnosti, filosofické pohledy na nesmrtelnost a jaký pohled

na tuto „záhadu“ mají světová náboženství.

Co je to tedy vlastně nesmrtelnost?

 

Jako nesmrtelnost se označuje nemožnost úmrtí, věčný život ve fyzické nebo spirituální formě.

V užším smyslu se jako nesmrtelnost označuje nemožnost úmrtí věkem. Nesmrtelnost je pouze hypotetická

vlastnost, která nebyla prokázána, nicméně se často objevuje v mytologii, pověstech a také v kultuře. Někdy je

chápána pozitivně, ale často je věčný život považován za prokletí.

Většina náboženství předpokládá, že lidská bytost se skládá z těla, které je smrtelné, a duše,

která je – nebo může být za určitých okolností – nesmrtelná. Po smrti se duše oddělí od těla a odchází

do astrálního světa (ráj, peklo, podsvětí, atd.) V některých pověstech se dokonce může zemřelý vracet

do našeho světa v podobě přízraku, zjevení nebo jiného nemrtvého. Za symbol nesmrtelnosti se od pradávna

užívá had, požírající vlastní ocas, zvaný Uroboros. Také bájný pták Fénix je nesmrtelný, protože vždycky sám

sebe upálí a znovu se zrodí omlazený ze svého popela.2

Platón a nesmrtelnost duše

 

Platón v problematice nesmrtelnosti duše vychází z pythagorejského učení o nesmrtelnosti a

stěhování duší do těl lidských i zvířecích a orfické tradice, z tzv. orfického kruhu rození, kdy

ze smrti vzniká život a života smrt. Orfické dualistické pojetí duše a těla představovala duše božský prvek

a tělo jako něco méněcenného. Tělo je hrobem duše. Duše z trestu za své viny je ve věčném cyklu zrození

a smrti připoutána do oběhu nejrůznějších vtělení na tak dlouho, dokud se neočistí a neosvobodí k věčné

blaženosti. K této očistě patřily náboženské praktiky, které byly součástí mystérií. U pythagorovců to bylo

pěstování spořádaného a spravedlivého života, dodržování jistých etických, mnohdy asketických zásad.3

Vyjma stěhování duší se Platónovo pojetí nesmrtelnosti duše stalo významným základem křesťanské nauky.

Platón považoval duši za nesmrtelnou jako celek, v pozdním období náhled mění a za nesmrtelnou považuje

pouze jednu její část, a to rozum.

Dále Platón tvrdí, že duše má tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení má své sídlo v hlavě, cit v hrudi, žádostivost

v podbřišku. Myšlení, rozum, je jednou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi.

Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je

vzpomínkou a to, co duše vnímala a mnohokrát se narodila a viděla všechny věci. Není nic, co by nebyla schopna

poznat.4

Nesmrtelnost duše Platón podrobně rozpracovává v dialogu Faidón.

V těchto spisech podává Platón důkazy o nesmrtelnosti prostřednictvím Sokrata čekajícího v žaláři na popravu.

Sokrates, na rozdíl od jeho bližních, se smrti neobával, ba spíše naopak. Sokrates nepřistupuje ke smrti s obvyklým

lidským strachem. Naopak, vidí ji jako něco, k čemu směřoval celý jeho život. Smrt je pro Sokrata oddělením duše

od těla. Filosofii, kterou pěstuje, chápe jako snahu o odloučení duše od těla, vyproštění a byl plný dobré naděje,

že po smrti se mu dostane největšího dobra. Smrt je tedy v důsledku naplněním toho, o co filosof usiluje, a není

proto důvod se smrti bát. Pokud tedy Sokrates dokáže, že duše po smrti existuje, bude dokázáno, že smrt je něco

dobrého, a ne něco zlého. Tato naděje ovšem není pro všechny stejná, nýbrž je mnohem lepší pro ty, kteří žili ctnostně

a dobře, než pro ty, kteří žili zle a v hříchu. Způsob vedení života pozemského se tedy odráží v posmrtném.

Tudíž je nezbytné, aby se za života člověk snažil co nejvíce odpoutávat od svého těla.

Jedním z důkazů nesmrtelnosti duše Platón uvedl, že duše je příčinou oživení těla a logicky nepřijme

opak toho, co sama přináší.5

 

„Odpověz tedy, řekl Sokrates, co svým vniknutím do těla způsobí, že tělo bude živé?

Duše, odpověděl.

A je tomu vždycky tak?

Jak by ne? řekl Kebes.

Cokoli tedy zaujme sama duše, vždy k tomu přichází přinášejíc život?

Ovšem že přichází.

Zdali pak je něco opakem života či nic?

Jest.

Co?

Smrt.

Jistě tedy duše nikdy nepřijme opak toho, co sama vždy přináší, jak vyplývá z toho, o čem jsme se dříve shodli?

Zcela rozhodně, pravil Kebes.

Nuže, jak jsme právě před chvílí nazývali to, co nepřijímá ideje sudosti?

Nesudým.

A co nepřijímá spravedlivého a cokoli nepřijímá musického?

Nemusickým a tam to nespravedlivým.

Dobře; a jak nazveme to, co nepřijímá smrti?

Nesmrtelným.

Duše nepřijímá smrti, pravda?

Nepřijímá.

Tedy duše je věc nesmrtelná.

Nesmrtelná.“ 6

 

 

V tomto úryvku Platon popisuje, co je hlavním cílem osvobození duše od těla podle Sokrata v rozhovoru s Kebesem.

Kebese a Simmiase tedy přesvědčil, že duše je nesmrtelná a pro duši je osvobozující, že se odtrhne od těla.

 

Pohled na nesmrtelnost duše podle východních náboženství

 

Hinduismus

Podle hinduistického pohledu se nesmrtelné „to“ (átma) nerodí ani nikdy neumírá, nikdy nevzniklo ani nikdy nezanikne

a po smrti těla vstupuje do těla nového, zrovna tak jak člověk odhazuje zchátralé šaty a bere si šaty nové. Kdo koná

dobro, zrodí se jako dobrý, kdo koná zlo, zrodí se jako zlý – proto nebyla příliš lákavá vyhlídka na to, že se zrodí znovu

na nižším nebo vyšším stupni. To se rozhodne podle toho, jak se choval v minulém životě - karma vychází z dharmického

zákona. Tento cyklus zrození, úmrtí těla a převtělení (samsára) pokračuje až do definitivního osvobození (mókša).

Každý jedinec je sám odpovědný za své osvobození, které je závislé na duchovním zrání. Cílem hinduistů je překonání

tohoto věčného koloběhu zrodu, úmrtí a znovuzrození.7

Hindi věří v nesmrtelnou duši, která je reinkarnovaná po smrti. Podle hinduismu, lidi opakují proces života, smrti

a znovuzrození v cyklu samsara. Jestliže žijí jejich život dobře, jejich karma se zlepší a jejich stanice v příštím životě

bude vyšší, a naopak nižší jestliže žijí jejich život uboze. Nakonec po mnoha dobách života zdokonalují jeho karmu,

duše je propuštěna z cyklu a žije v trvalém blahu. V hinduismu není žádné věčné trápení, světská existence je dost

krutá, ačkoli jestliže duše souhlasně žije velmi zlé životy, může to zpracovat jeho cestu dolů k samému dnu cyklu.8

 

Buddhismus

Mezi základní kameny buddhistického pohledu na svět patří víra ve znovuzrozování. Buddhismus sice na rozdíl od

hinduismu popírá existenci trvale neměnné duše, átmanu, a jedince analyzuje do několika neustále se měnících složek,

víru ve znovuzrozování ale neopouští. Buddhismus nepřináší žádné teorie o původu nebo zániku univerza, mluví ale

o zánicích a vznicích četných vesmírů. Samotný proces znovuzrozování nemá počátek, a nedosáhne-li jedinec probuzení

a stavu nirvány, nemá ani konec.9

Buddhistické myšlení je jednou velkou negací: neexistuje žádný bůh, žádný tvůrce, žádné stvoření, žádné já a žádná

nesmrtelná duše.10

Judaismus

Židovský názor na lidskou přirozenost říká, že všichni lidé byli stvořeni svobodní, schopní zvolit si mezi dobrem a zlem,

aniž by zdědili břemeno hříchu. Okolní svět je dobrým světem stvořeným Bohem pro blaho člověka. Člověk se má proto

radovat z jeho dobroty a užívat jeho darů pro své blaho a pro službu Bohu. Judaismus má tedy kladný vztah ke světu,

cílem je dosáhnout spásy na tomto světě. A tak přestože Židé věří ve zmrtvýchvstání a nesmrtelnost duše,

věnují mnohem větší pozornost životu na tomto světě, než tomu, co přijde po něm.

 

„Život je den mezi dvěma nocemi – nocí „ještě ne“, před narozením, a nocí „už ne“, po smrti. Smrt je noc mezi dvěma

dny – dnem života na zemi a dnem věčného života v budoucím světě.“ Judaismus, jako židovský způsob života, zahrnuje

lidskou existenci v celku. Jinými slovy, smrt je součástí života a je to jeho kritický moment. S tím souvisí přechodné rituály:

skrze ně člověk přechází z jednoho způsobu bytí v jiný, nabývá jiného ontologického statusu. Smrt není absolutním

koncem života, ale přechodem v jeho jinou formu. Toto přesvědčení je zásadní; můžeme ji nalézt ve středověkých

rabínských disputacích, spekulacích středověkých židovských filosofů, v myšlení moderních židovských myslitelů.11

No a jaký pohled na nesmrtelnost duše v dnešním moderním světě?


Já si myslím, že stejně jako v dnešní době upadá zájem o náboženství, tak se vytrácí i zmínky o nesmrtelnosti.

Když už je v lidech nějaká víra, tak se přiklánějí více k východnímu myšlení, které mluví o reinkarnaci.

Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že se věří lépe tomu, že se převtělíme v něco jiného podle našich skutků za života,

než, že se dostane do pekla nebo do nebe. Nesmrtelnost je v dnešní době něco, co se prostě neřeší.

Lidé se snaží mít se dobře teď a tady a neberou ohledy na to, co bude po smrti. Ono někdy je lepší ani nevědět,

co bude po smrti. Nesmrtelnost by spíše v dnešním moderním světě přinesla více zkázy než užitku. Představme

si ten svět zaplněný nesmrtelnými lidmi. A taky citát Susana Ertzeho říká: „Každý chce být nesmrtelný, přesto nikdo

neví, co má dělat v neděli odpoledně, když prší…“ No není na tom trocha pravdy? Ve středověku byla nesmrtelnost

a nesmrtelné bytosti opředeny mnoha tajemstvími. A taky středověkým lidem nemohla pomoci nějaká technika,

proto v takové věci věřili. Věřili..! Víra - to je to, co tu dnes lidem chybí.

Smrt – to se nedá popřít – patří k přirozenosti člověka stejně tak jako zrození a pohlaví. Přesto patří smrt k velkým

nepřekonaným a nepřekonatelným problémům lidstva. Smrt představuje obrovský paradox: na jedné straně každý

má zkušenost, že druzí lidé mohou umřít, ale co na druhé straně znamená být mrtev, nemůže zakusit.12

Poznámky:

1. časopis Vesmír, publikoval Vladimír Karpenko, téma: Nesmrtelnost a chemie

2. wikipedia.cz , Nesmrtelnost

3. Ivo Tretera, Nástin dějin evropského myšlení od Thaléta k Rousseauovi, 2002, str.43

4. Hans Joachim Störig, Malé dějiny filosofie, 1990, str. 122

5. Theodor Ebert: Sokrates jako pythagorejec, Oikúmené, 1999

6. Platón, Faidón, str. 75, 76

7. wikipedia.cz, Hinduismus

8. wikipedia.infostar.cz, Nesmrtelnost

9. Lubomír Ondračka, Luboš Kropáček, Tomáš Halík, Milan Lyčka, Marek Zemáne,

Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti, 2010, str. 98

10. Hans Joachim Störig, Malé dějiny filozofie, 1990, str. 46

11. . Lubomír Ondračka, Luboš Kropáček, Tomáš Halík, Milan Lyčka, Marek Zemáne,

Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti, 2010, str. 83

12. Konrad Liessmann, Gernard Zenaty, O myšlení, úvod do filosofie, 1994, str. 183


Multimédia

Co jsme si zapamatovali... Co jsme si zapamatovali... Kvíz
Otázka nesmrtelnosti Otázka nesmrtelnosti

Citace

Nenalezena žádná citace


Autoři : Saňová Tereza,
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : 

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0062#

Nahoru


Přihlášení
Login
Heslo
Vyhledávání
Hledaný text
Kategorie
Ročník
Řadit dle