Detail projektu

Zpět

Antické kořeny politické filozofie

Datum zveřejnění : 12. 4. 2012Tisk
Kategorie : Podklady
Autoři :  ucitelG11, Slavíková , Vargová
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11

E. Slavíková, V. Vargová: Antické kořeny politické filosofie

Každý den se setkáváme s politikou. Třeba i při cestě do práce nebo do školy, kde si vyslechneme různé komentáře, přečteme noviny či sledujeme televizní přenosy, když se zastavíme na cestě pro kávu. Ale kde, kdy a proč vznikla politická filozofie?

Počátky musíme hledat v minulosti, již při vytvoření lidských společenství či kmenů. Právě tehdy se začala tvořit společnost a tím i názorové a jiné rozpory. V tu dobu se ale ještě téměř nikdo nezajímal o to, jestli to byla potřeba lidí, nebo to jen byl historický vývoj.

Na tuto otázku nám dávají odpovědi jako jedni z prvních až antičtí myslitelé. Ti nejenom přispěli do našich životů chytrými myšlenkami, ale oni ho stále ovlivňují. Pythagorova věta, Hippokratova přísaha či svět idejí vstupují do našich životů každý den.

Proto není překvapením, že za kolébku politické filozofie je považováno Řecko. Už samotné slovo – politikapochází z Řecka. Obyvatelé tímto pojmem označovali své města a nejbližší okolí = polis. Polis vznikala na ochranu před nájezdníky, čímž musela být daná různá pravidla – tedy řád. Aby ale fungoval, museli ho lidé přijmout. Další nutný aspekt byla přítomnost někoho, kdo by ty zákony tvořil. Králové, císařové a rádcové - tedy myslitelé, chceme-li i filosofové.

Základ filosofie a politiky, problémy politické filosofie

Teď ale nastává otázka, kdo/co je nejvíce spravedlivý/é pro občany? Proč vznikl stát – z egoismu, nebo potřeby se chránit? Kdo má pravdu a kdo by měl rozhodovat, popř. vládnout v zemi? Ve studiu politické filosofie se tedy nejvíce řeší problémy uspořádání lidských společností, moci, vlády a státu. Dále i otázky svobody, legitimity, práva, čím jsou občané povinni ke státu a naopak čím je stát povinen k občanům, spravedlnosti, občanství a vůbec podmínkami dobrého uspořádání polis čili obce.

Už samotné otázky nám dávají vědět, že názory se budou odlišovat a lidé budou argumentovat a hádat se. V podstatě už samotné tázání se a argumentování stvořilo politickou filozofii.

Politická činnost člověka

První, kdo byli považováni za politické filosofy, jsou sofisté. Už oni, a tři z nejznámějších Řeků - Sokrates, Platón a Aristoteles - věnovali politice podstatný čas ve svých dílech.

Všichni tři pánové považovali za dobrého politika toho, kdo uměl definovat pojem člověka. Došli k názoru, že povahu ale může definovat jen studovaný člověk – podle nich tedy někdo, kdo se v lidech vyzná; tedy filosof. Jedině on dokáže zodpovědět otázky typu: „Jak by měla vypadat demokracie, svoboda, práva, rovnost lidí?“ „Jak víme, že je lepší demokracie než tyranie?“

Význam sofistů a antických filosofů:

Humanistická politika

Sokrates, Platón a Aristoteles a před nimi sofisté zastávali také tzv. humanistickou politiku. Jak víme z hodin dějepisu, nebo češtiny, humanisté soustřeďují svou pozornost hlavně kolem člověka. Snaží se vše vysvětlit empiricky.

První klasické dílo politické filozofie je Platónova Ústava (latinsky De republica), která byla následována Aristotelovou Politikou. Ústava (řecky πολιτεία), je naukou o ideálním státě.

Ideální stát popisuje Platón hlavně v jednom z posledních děl - Zákony, kde utopie je jako jedna z možností spravedlivého uspořádání lidských společností.

Aristotelés ve své knize Politika odmítá Platónovy názory, a zdůraznil roli ústavnosti a zákonnosti státní moci. V tomto spisu uskutečňuje první systematické zkoumání politiky.

Dále také pojednává o etice ve svém díle Etika Nikomachova (řecky ἠθικὰ Νικομάχεια). Námětem díla je sokratovská otázka, jak by měl člověk nejlépe žít ve vztahu k druhým i k sobě samému.

Podle něj je také úkolem filosofa spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.

Jiný pohled na věc uvádí Aristokratici. Podle Aristokrata měl být nárok na moc jen v rukou šlechticů, kteří se nebáli prolít i krev. Prohlašovali, že moc se odvíjí od předků – tedy že šlechticové ji dědí (i geneticky). Nearistokrat se nemůže stát vládnoucí postavou. Dále své tvrzení dokazují, když se ptájí, jak je možné, že předci měli taková politická práva? A odpovídají si: protože byli velice dobří v tom, co vykonávali. Podle aristokratů měli vládnout jen ti nejlepší (=aristoi).

Mezi prvními, kdo toto zpochybnili, byli sofisté. Podle nich, nezáleželo na původu. Každý jedinec s danými vlohami se může ujmout vlády a být dobrým politikem. Už zde jsou zřejmé prvky demokracie.

Domnívali se také, že dokáží připravit své žáky na politickou dráhu díky velmi dobré rétorice. Jen ti, co dokázali přesvědčivě mluvit, mohli ovládat, nebo mít aspoň vliv na určité skupiny lidí.

Sokrates, Platón i Aristoteles ale brzy pochopili, že toto umění a politická predispozice může být i zneužívána. Docházelo k tomu, že davy mohl ovládat i tyran, který dokázal lidi natolik zmasírovat, že byli přesvědčení i o opaku názoru, který měli před ovlivněním. Z čehož můžeme vyvodit, že znakem dobrého rétora byla schopnost přesvědčit svou vybranou oběť o správnosti určitého postoje a vzápětí o správnosti postoje opačného. V podstatě se slovo mohlo stát i zbraní - dokázalo přesvědčit dav prakticky o čemkoli.

Naši tři antisofističtí myslitelé se snažili ukázat, že lidské slovo nelze v politice používat jen tím způsobem, jak mluvčí chtěl, ale musel brát ohled i na pravdu o člověku a světě, v němž žije.

Výchova a vzdělání člověka

Sokrates, Platón i Aristoteles se dlouze pozastavují u problému výchovy a vzdělání člověka. Dobrá politická atmosféra může podle nich vládnout jen tam, kde je úroveň teoretického a praktického (etického) vzdělání patřičně vysoká. Filosofie a liberální disciplíny (např. umění) hraje při formaci člověka zvláštní úlohu.

Platón si kupříkladu sám odpovídá na otázku, co člověku může bránit, aby se protizákonně nesebezvýhodnil, když vše hraje do jeho karet? On odpovídá, že jen blázen by se za popsaných okolností zachoval „poctivě“.

Sokrates, Platon i Aristoteles si uvědomovali, že každý je filosofem, protože má různé názory na svět. Uznávali ale, že je možné buď být filosofem dobrým anebo špatným.

Lze se vůbec stát dobrým politikem?

Moje mínění není až tak jednoznačné. Vždy se najde pro a proti, které nám náš argument znehodnotí. A titul dobrého politika? Dobrý politik by měl být vzdělaný a nejvýše ctnostný člověk. Problém ale nastává, kdy se zamyslíme, jestli bychom někoho takového mohli vůbec potkat? A když ano, nezkazilo by ho prostředí dnešních politických triků a úskoků? V první řadě ctnostný politik by se tam ani nedostal. A proč? Je zde až příliš mnoho aspektů, které brání jeho kolegům vzdát se, nebo aspoň poodstoupit od pomyslného "koryta".

Dobrý politik?

Podle mého názoru by dobrým politikem měl být zároveň člověk, který je dobrým filosofem. Dobrým politikem nemůže být někdo, kdo nemá ani ponětí, kdo je člověk, jak to mimo jiné říkají také Sokrates, Platon a Aristoteles. Politik by měl být patřičně filosoficky vzdělán, aby dokázal odhalit bytostnou povahu člověka. Jeho vzdělání by mělo být dostatečně široké, aby dokázal zodpovídat další dotazy, které se pojmu „ člověk ” týkají. Například si můžeme položit otázky typu „V čem spočívá lidská přirozenost? ”, „Lze určit, jaký je poslední smysl lidského života? ”, „Je člověk bytost smrtelná, anebo jeho život pokračuje i za hranicí smrti? ”. Jinak řečeno, politicky aktivní člověk by se měl alespoň základně orientovat v tomto směru a umět odpovědět na tyto dotazy. Dnešní situace je taková, že politici se v tomto směru nevzdělávají, ale přesto jsou plně angažováni.

Naši antičtí předchůdci by tedy zajisté dnešním politikům vytkli spoustu věcí. Například 1.) Politici hlásají, že bojují za práva všech lidí, přitom vůbec nevědí, zda jsou si všichni lidé rovni a jestli mají stejná práva. Tím, že nejsou filosofy, tak tuto otázku nedokážou vůbec řešit.

2.) Politici bojují za svobodu lidí, ale nevědí, zda jsou lidé vůbec svobodní. To je další filosofický problém, o kterém zajisté nemají ani ponětí.

Politici se místo vědění drží pouze ideologie. Když se podíváme do historie, najdeme i takové politiky, kteří věřili, že si lidé nejsou rovni a že svoboda není nic jiného než jen nepodložený mýtus. Dnešní demokratičtí politici by neměli být toho přesvědčení, že jejich názory jsou lepší než názory brutálních tyranů a diktátorů. Je hodně pokrytecké, že požadují rovnost a svobodu všech lidí a nechtějí uznat rovnost různých národů. Dalo by se to přirovnat k tzv. extremistům. Ti chtějí upírat svobodu některým lidem. Dnešní politici jsou toho příkladem, protože jejich názory stojí na stejně chatrných základech jako ty jejich. Může přijít chvíle, kdy budou zase oni u moci a budou správné jejich vize světa a člověka. Spravedlnost je totiž právo silnějšího a moc dnešních politiků není věčná.

Odlišné filosofické základy politických koncepcí v antice i dnes

Sokrates, Platon a Aristoteles si už dříve uvědomovali, že do filosofie nelze vstoupit zvenčí. Každý, ať chce nebo nechce, je filosofem, protože má určité názory na svět a na život. Když si někdo myslí, že je člověk svobodný, zastává názory a jakýmsi způsobem filosofuje. Jeho stanovisko má tudíž filosofickou povahu. Není tedy možné nebýt filosofem, ať už špatným nebo dobrým. Mnozí sofisté chtěli nahradit filosofii rétorikou. Tím, že si odpovídali na otázky „Kdo je člověk?” a „ Jaký je jeho vztah k druhým lidem?” je přivedli k problému o původu a povaze státu.

V čem jsou rozdílné představy sofistů, antických klasiků a dalších filosofů o původu, povaze práva, státu a spravedlnosti?

Platon ve své Ústavě nechal zaznít názor sofisty Trasymacha, který dále rozvíjel Glaukon, což byl Platonův rodný bratr. Dozvídáme se, jaký je podle Trasymacha původ politického společenství. Dále se zabývá dotazy typu „Proč se lidé sdružují dohromady a proč žijí v poslušnosti vůči zákonům a vůči politické autoritě?”.

Sofistický názor má za to, že spravedlnost není ničím jiným než právem silnějšího. Co tím mají na mysli? Spravedlivé jednání je takové, které je v souladu se zákonem. Spravedlivý občan je bezúhonný a nemá problémy se zákonem, nespravedlivý občan naopak zákonné normy porušuje. Rozhodně není jedno a to samé být dobrým a bezúhonným občanem v demokracii a být dobrým a bezúhonným občanem v totalitním režimu. Například to, co se po nás žádá v demokracii (projevovat veřejně svoje názory, vstupovat do různých politických stran), je trestné v tyranii a naopak. Co je legální v tyranii, je zločinem v demokracii. Co z toho plyne? Pro Trasymacha je to jednoznačné poučení. Neexistuje žádná spravedlnost, která by byla stejná v různých historických dobách a v různých politických situacích. Každá vláda vydává zákony. Být dobrým a spravedlivým znamená tyto zákony dodržovat. Vždy platí zákony, které prosadí nejsilnější skupina ve státě.

Zákony pozitivní: Zákony stanovené politickou autoritou.

Zákony přirozené: Vyplývají z přirozenosti člověka a o jejich platnosti či neplatnosti nerozhoduje svobodná vůle člověka.

Trysymachos existenci přirozených zákonů neuznává, čímž se řadí do skupiny tzv. právních pozitivistů.

Podle Sokrata, Platona a Aristotela existují zákony a z nich vycházející práva, která jsou závazná pro jakoukoli politickou autoritu. Žádný držitel moci, žádná strana, žádný parlament nemůže určité zákony odhlasovat, aniž by se přitom nedopustili zločinu proti člověku. Všichni tito myslitelé hájí existenci tzv. přirozených zákonů a přirozeného práva. K nim patří např. právo na svobodný projev názoru, na svobodné sdružování, na svobodný rozvrh vlastního života.

Hodnoty rovnosti, svobody a vzdělání ve státě podle Platóna a Aristotela

Antičtí filosofové ve svých dílech Ústava (Platón) a Politika (Aristoteles) řešili i problém základních hodnot v rámci společenských zřízení. Platón a Aristoteles hlásali, že rovnost a vzájemný respekt občanů lze politicky realizovat jen v případě dobré výchovy a vzdělání těch, kteří mají politický mandát, stejně jako těch, kteří jim ho svěřují. Ve svých dílech upozorňují na různé problémy v tomto směru.

Platón se zabývá svobodou u nezodpovědných a nevzdělaných demokratických občanů. Podle něho svoboda neusměrňovaná pracně vydobytým vzděláním občanů nakonec pohltí sebe samu a otevře brány tyranii. Ve svých názorech přitom vychází z minulosti, kdy byli u moci elitářští oligarchové. Ti využili nevzdělanosti lidu pro své obohacení. Populace pomocí revoluce oligarchický režim zvrátila, ujala se vlády a nastolila demokracii. Platón demokratickou vládu nevzdělaných lidí neschvaluje, podle něj nemůže vést k ničemu uspokojivému. Proto od demokracie neočekává nic dobrého.

Aristotelova politická filosofie je projevem umírněného realismu. Dokazuje, že je možné dostát nárokům rovnosti i tehdy, když je společnost hierarchicky rozvrstvená. Odmítá předložit teorii tzv. optimálního politického režimu. Je si přitom vědom, že politik musí brát ohled nejen na to, kdo je člověk, ale i na konkrétní historické a ekonomické podmínky dané země. Proto v určitých případech neváhá podpořit zavedení politických režimů, které sice považuje za úpadkové, ale které jsou vzhledem ke konkrétní situaci země momentálně nejlépe realizovatelné. Spravedlnost definuje obecně jako vládu ve prospěch všech občanů a neváže její uskutečnění jen na jeden druh režimu.

Zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ústava_(Platón)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Platón

http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotelés

STRNADOVÁ, L.; ROSŮLEKk, P.l a kol. Politická filosofie. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008

Antické kořeny politického myšlení. Studijní text, Projekt Filozofie a etika.

 


 



Multimédia

Antické kořeny politické filosofie Antické kořeny politické filosofie Kvíz
Antičtí filosofové Antičtí filosofové Pexeso

Citace

(2) Ne vždy je to samé být dobrým člověkem a být dobrým občanem. - Aristotelés


Autoři : Slavíková Eliška, Vargová Veronika,
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : 

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0060#

Nahoru


Přihlášení
Login
Heslo
Vyhledávání
Hledaný text
Kategorie
Ročník
Řadit dle