Detail projektu

Zpět

Svědomí a otázka viny

Datum zveřejnění : 12. 4. 2012Tisk
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11, Horváthová
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11

M. Horvátová, M. Ševčíková: SVĚDOMÍ A OTÁZKA VINY

 

OTÁZKA VINY

 

Otázkou viny se zabývá oblast filozofie, a to etika.

Vina je určitý stav vědomí, který člověk pociťuje, když vědomě překročil mravní nebo právní normy, vůči kterým se sám provinil. Vinu člověk pociťuje pouze za určitých předpokladů, buď že přijal a osvojil si normy stanovené v daném společenství, nebo že pociťuje určitou odpovědnost za své činy, které mohou zasahovat jiná individua, či prostředí ve kterém žijí. Základem pro stanovení sankce v oblasti práva je prokázání viny. V oblasti morálky má sankce neúčinnou podobu morálního odsouzení. Vina znamená, že se určitým chováním člověka stalo něco špatného, v tomto případě je vina člověku připsána. Z opačného hlediska, ale nelze o někom říci, že na někom leží vina, neboť by to znamenalo, že taková osoba by způsobila něco negativního. Podstatné je, že takové jednání může být i pasivní a zároveň může mít negativní důsledky (nemohu nikoho vinit z toho, že zachránil tonoucího). Proto je vina do značné míry obecný pojem.

Vina může vyvolat ve viníkovi pocit viny, což znamená, že si uvědomuje to, že spáchal něco špatného a že by měl konat, čí spíše, že je povinen konat jen to dobré. V ideálním stavu jsou objektivní vina a pocit viny úzce propojeny, a to tak, že vina je následována pocitem viny. Ovšem jsou i takové případy, že někdo koná jednu vinu za druhou a žádný pocit viny se nedostavuje a někdo trpí pocitem viny, aniž by doopravdy něco spáchal. Pocit viny bývá stupňován podle míry přestoupení normy a podle sebepoznání vlastního svědomí (strach, lítost, stud). O náš pocit viny se v ideálním případě stará svědomí. Jednou z možností, jak se zbavovat pocitu viny je systematické umlčování našeho svědomí, ovšem nikdy se jej zcela nezbavíme.

Pocit viny nebo, taktéž nazýván jako komplex viny se může, kromě toho, že vyvolává dost nepříjemný a občas téměř nesnesitelný emocionální stav projevit i na fyzické úrovni formou různých psychosomatických onemocnění nebo neuvědomujících tendencí způsobovat si fyzickou bolest. Příčiny tohoto až často škodlivého komplexu vznikají dost často v našem dětství a jsou ukryty hluboko v našem podvědomí. 1

Pocit viny a být doopravdy vinným jsou úplně rozdílné věci. Člověk často pociťuje pocit viny, aniž by měl mít důvod, cítí se být vinen za něco, co neučil nebo nemohl nijak ovlivnit (smrt rodičů, nemoci, nezdary…). S tím souvisí i neustálé obviňování se, související s tendencí se trestat a ponižovat. Člověk je doopravdy vinným tehdy, když zcela záměrně a promyšleně způsobuje zlo druhému.

Zkušenost viny je něco jako krize. Ale v krizích, které zasahují skutečně do hloubky, potřebujeme pomoc: lidskou a odbornou. To proto, že pocit viny je krajně nebezpečná, i když velice důležitá věc. Je nebezpečná, když se velmi rychle změní v bezmezné zoufalství a sebepohrdání, jež je nelidské a nemá žádný smysl, protože nic nezmění, nýbrž jen navodí bezmocnost. Je-li však tento pocit viny pod kontrolou a veden na správné koleje, je významný jako nepominutelná pomoc k hlubší lidské zralosti, ke schopnosti vnímat realitu, a proto také ke skutečně nosnému štěstí, jež nám daruje Bůh. 2

Jak se člověk s pocitem viny může vyrovnat účinně ve smyslu vedení morálně hodnotného života? Jestliže bývá uznání vlastní viny pociťováno jako ponižující, pak je na taktéž osvobozující. Člověk se jím a následnou lítostí nad vlastním pokleskem jaksi vrací do řádu. Znovu nachází klid svědomí, vnitřní rovnováhu i ztracenou sebeúctu. Také okolí vítá lítost viníka; vnímá ji jako zásadní krok k obnovení spravedlnosti a dobrých vztahů. Naopak člověk, který „zatlouká“, či svádí vinu na vše možné, jen ne na sebe, se snadno stává terčem opovržení. Přirozenou, odpovídající reakcí okolí na přiznání viny a lítost je odpuštění. Chcete-li, aby Vám lidé odpouštěli, musíte být sami schopni odpouštět, říká tzv. zlaté pravidlo. 3

SVĚDOMÍ

Svědomí je systém prožitkových a myšlenkových vzorců, které se probouzí tehdy, nastane-li konflikt našich norem, ideálů a zásad. I přesto že, část těchto norem závisí na nás samotných, je naše svědomí silně podmíněno výchovou, kulturními a společenskými tlaky. Svědomí je tedy zvláštní druh vědomí, které je tvořeno do značné míry minulými zkušenostmi. Tento pojem můžeme také nazvat jako „hlas svědomí“ nebo „hlas uvnitř“.

V dnešní době neunesou někteří lidé tzv. výčitky svědomí a raději se dobrovolně přiznají policii, že spáchali nějaký zločin. Tyto přiznání bývají soudy chápany jako polehčující okolnost. Přiznání dosvědčují, že člověk cítí pocit viny, takže trest, jenž má tento pocit také navodit, pak může být mírnější. V opačném případě pachatelé zločinů, kteří vinu nepociťují, čí ji zapírají, postihují podstatně přísnější tresty. Tomu, kdo nepociťuje vinu za vážné provinění nelze totiž nijak efektivně ulehčit úděl.

Svědomí nelze nalézt při operaci mozku, přesto v mozkové fyziologii zanechává stopu. Jde o záznam silných emocí, které byly vytvářeny, posilovány, cizelovány nebo oslabovány především v rané životní historii. 4

Dítě během výchovy slýchává od svých rodičů tisíce podmětů (Omluv se!, Poděkuj!…), které utváří a posilují jeho svědomí. V některých případech může být svědomí ovlivněno i vrozenými podněty. Účinky těchto podnětů překrývá morální činnost někdy až nevysvětlitelným či nelogickým způsobem.

Pro formaci svědomí platí prostá zásada: když člověk své svědomí kultivuje, snaží se poznávat mravní zásady a podle svědomí jedná, i když to mnohdy něco stojí, svědomí se rozvíjí. 5

Hlas svědomí můžeme rozdělit na tři vrstvy, a to vědění získané (synderesis), moudrost vycházející ze zvyků (sapienta) a vědění jakožto vrstva získaná zkušeností, výchovou a poznání faktů (scientia).

I tato stránka člověka se potýká s různými druhy nemocí, které se dělí na tři části. První z nich je přehnaně citlivé na jakékoliv provinění – skrupulózní svědomí. Druhé omlouvá chyby a nedostatky – laxní svědomí. Člověk s takovýmto svědomím nedokáže přijímat zodpovědnost za své chyby a rozhodnutí. A poslední – bludné svědomí nalézá nejlepší možné východisko ve velkém množství informací a vlivů, avšak rozhodne-li se člověk špatně, nenese za to zodpovědnost.

Chápání svědomí v průběhu historie

O svědomí se vědělo už od nejranějších fází lidského myšlení. Nejstarší projevy tohoto jevu byly pocity strachu, výčitek, nezdůvodněné zákazy tabu. Syneidesis (z řeckého syn oida – společně vidět, rozumět) – tímto pojmem byl označen hlas uvnitř v antické filosofii. Znamená to tedy schopnost soudit jednání člověka z více úhlů pohledů, z nichž největší zastoupení měl právě náboženský úhel. Na tuto myšlenku navázal např. Platón, Seneca a mnoho dalších, kteří hovořili o něčem božském v nás. Náboženství, které uctívali jednoho Boha (židovství, křesťanství), chápou svědomí jako svědomí před Bohem. O syneidesis se opírá také středověká filosofie, kde nejvýznamnější představitelem byl Augustin. Tento filozof předpokládal, že tento pojem dokáže rozlišit dobro a zlo a tím tedy plnit Boží přikázání. Do 16. století se pojednávalo o hlasu v nás pouze okrajově, tedy nemělo svou vlastní etickou kategorii.

Scholastika:

Scholastici (Tomáš Akvinský, Duns Scotus…) rozlišovali svědomí na dvě části, a to na morální vědomí (synteresis) a každodenní úsudky (constientia).

Morální svědomí, nám říká, že máme konat dobro a odmítat zlo. Je zde dané a vyvinuté, ale nikdy ne mylné. Lze to chápat jako zpřítomnění věčného zákona, tedy Božího hlasu. Ten je sice dán v člověku, ale stojí mimo něj.

Oproti tomu stojí constientia, která může být mylná. Je to vyjádření rozumu, někdy i jakási ‚intuice‘ bytosti.

Tomáš Akvinský vyjadřuje své postoje tím, že říká, že svědomí je povinno poslouchat světské zákony. Tyto zákony musí být spravedlivé, tedy zákonem dané. Pokud mé svědomí touží po něčem co je v rozporu s učením církve, mám následovat sebe.

Pojetí svědomí v novodobé filosofii:

Hlavní slovo v novodobé filosofii měli především němečtí filosofové, kteří svědomí chápali a vysvětlovali různými způsoby. Například německý filosof Immanuel Kant srovnává svědomí s vnitřním soudním dvorem (odkaz na antický obraz), ke kterému současně přísluší zákonodárce a žalobce jako bezpodmínečná autorita.6

Svědomí je podle něj sice vnitřní lidský faktor, ale s absolutními nároky kategorického imperativu – nejzákladnější pravidlo pro lidské jednání. Tímto imperativem lze shrnout taktéž označit svoboda, která vyžaduje jisté sebeovládání dle mravního řádu.

Jeho žák Johann Gottlieb Fichte říká, že svědomí jednotlivce je vůbec poslední a nejvyšší instance, která nad sebou neuznává žádného vyššího soudce.7

Georg Wilhelm Friedrich Hegel považuje svědomí za nejistou instanci, která se musí posuzovat podle objektivních měřítek. Pro něho jsou tato měřítka primárně dána a obsažena ve státě. 8

Současný náhled na svědomí

V současnosti je náhled na svědomí nejednotný. Jiří Skoblík (rektor Univerzity Karlovy) upozorňuje, že „současná doba vkládá do pojmu svědomí vnímání hodnot, vnitřní poznání, vědomí povinnosti, odpovědnost, mravní cítění nebo základ vlastního já, takže užít slova svědomí vyžaduje připojit ihned vysvětlení, co se jím míní.“. „Svědomí je rozumový úsudek, kterým člověk poznává, zda je konkrétní jednání, které zamýšlí vykonat, nebo právě uskutečňuje, nebo už provedl, mravně dobré nebo zlé

Helmut Weber (spisovatel) se přiklání k scholastickému pojetí, dodává však, že „je ovšem třeba jej doplnit. Chybí v něm pro svědomí zvlášť charakteristický jev emocionálního dotčení.“ 9

Závěr

Svědomí a vina spolu úzce souvisí. Pokud provedeme nějaký skutek, na který nejsme pyšní, a který je v rozporu s našimi hodnotami, tak se v nás probouzí hlas svědomí, a ten je obvykle doprovázen pocitem viny. Oba dva děje jsou velmi náročné na lidskou psychiku. Při dlouhém působení, jsou schopny způsobovat psychické poruchy. V průběhu dějin, se objevily různé filosofické odpovědi na otázku viny a svědomí a téměř ve všech se hovoří, že svědomí i vina jsou vnitřní stavy člověka, které mohou být ovlivněny Bohem i jiným člověkem (viz. malé dítě).

 

Citace:

1.http://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-4/Potize-s-pocitem-viny.html?co=pocit%20viny

2. Hlavní pojmy etiky – učební text

3. Keller, Novotný: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie, Dialog, Liberec 2008

4. Základy Filosofie a Etiky, Základy společenských věd pro střední školy, Fortuna 1996

5. Keller, Novotný: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie, Dialog, Liberec 2008

6. www.tf.jcu.cz/getfile/4fc620522cb6cfc4

7. www.tf.jcu.cz/getfile/4fc620522cb6cfc4

8. www.tf.jcu.cz/getfile/4fc620522cb6cfc4

9. http://ro.hy.cz/literatura/svedomi.php

 

Zdroje a literatura:

Blecha, Ivan: Filosofický slovník

Základy Filosofie a Etiky, Základy společenských věd pro střední školy, Fortuna 1996

Anzenbacher, Arno: Úvod do etiky, Zvon České katolické nakladatelství, Praha 1994

Keller, Novotný: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie, Dialog, Liberec 2008

http://www.pscz.org/?page=9&lang=0

Hlavní pojmy etiky – učební text

http://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-4/Potize-s-pocitem-viny.html?co=pocit%20viny

http://www.eapraha.cz/beran/docs/kr3s/hrich.pdf

http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Pravdivy-a-falesny-pocit-viny.html

http://wikipedia.infostar.cz/c/co/conscience.html

http://www.katolik.cz/texty/view.asp?cis=144

www.tf.jcu.cz/getfile/4fc620522cb6cfc4

http://ro.hy.cz/literatura/svedomi.php

 

 

 

 

 

 





Multimédia

Svědomí a otázka viny Svědomí a otázka viny Kvíz
Svědomí a otázka viny Svědomí a otázka viny

Citace

Nenalezena žádná citace


Autoři : Horváthová Martina,
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : 

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0059#

Nahoru


Přihlášení
Login
Heslo
Vyhledávání
Hledaný text
Kategorie
Ročník
Řadit dle