Detail projektu

Zpět

Cesta k demokracii u J. J. Rousseau

Datum zveřejnění : 20. 3. 2015Tisk
Kategorie : Kategorie 1
Autoři :  ucitelG11
Škola : Gymnazium 1
Pod vedením : ucitelG11

K. Hráčková: Na cestě k demokracii - Rousseau

Jestli byl Voltaire mluvčím nejzámožnější stoupenců osvícenského hnutí, Rousseau je ideologem třetího stavu (drobných řemeslníků), a zůstává-li Voltaire dvořanem, vystupuje Rousseau jako plebejec a bojovník za veřejné blaho. Proto jej lze považovat za nejrozhodnějšího ideologa francouzské revoluce.

 

Rousseau se narodil 28. června 1712. Jeho otec byl hodinářem, nicméně na jeho vývoj měl spíše vliv děd z matčiny strany, který na své postavení byl velmi vzdělaný a vlastnil knihovnu obsahující spoustu klasických řeckých děl, jimiž se mladý Jean probral už ve svých sedmi letech. Kromě četby ale na citlivého chlapce zapůsobila i panenská příroda venkova, kam často byl posílán z rodné Ženevy.

Pokusy nechat chlapce vyučit se řemeslem končily neúspěchy, neboť mistři nedokázali odpoutat Rousseauův zájem od knih. A tak mladý volnomyšlenkář se protloukal životem. Konverze ke katolictví ani manželství s paní de Warens pravděpodobně nepatřily k nejhlubším zvratům v jeho životě. Pokoušel se zprvu prosadit jako autor divadelních her, bez úspěchu. Jeho chvíle přišla, když Akademie v Dijonu vyhlásila esejistickou soutěž se zadáním: Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo k zušlechtění mravů? Ač jeho odpověď byla dost negativní, a tudíž v rozporu s duchem doby, stal se vítězem. Ještě větší věhlas mu přinesla zanedlouho poté sepsaná druhá rozprava: O původu nerovnosti mezi lidmi. Nicméně časem se z něj stal psanec, a to především pro své příliš radikální názory. Nedlouho po vydání dvou rozprav byl sice ještě v Ženevě uvítán jako čestný občan, po několika letech už se ale pálil jeho pedagogický spis: Emil čili o výchově. Právě tyto události jej nasměrovaly do blízkosti takových osobností, jakými byl Bedřich II., či David Hume. Rousseau umírá v roce 1778. Jeho posmrtné ostatky byly vyzdviženy a oslavovány v době francouzské revoluce.

 

Rousseauova prvotina

 

Osvícenec vystupuje do opozice vůči celému osvícenství svým dějinným pesimismem. Podle něj vývoj neukazuje nijak nutně ke světlým zítřkům. Právě naopak. Nárůst kultury jde ruku v ruce s morálním úpadkem a degenerací lidské zdatnosti.  

 

Tento francouzský osvícenec jistě nevstoupil dějin jako znalec metafyziky. Jeho zájem se ubíral zcela jiným směrem. Za předmět svého zkoumání si zvolil společnost a stát. Už ve své první rozpravě: Rozprava o vědách a uměních neboli o tom, zda obnova věd a umění přispěla k očištění mravů se staví do role osvícenského opozicionisty. Zatímco všichni přední teoretikové doby považovali za neoddiskutovatelný pokrok naší kultury, Rousseau jej označuje za zhoubu naší společnosti. „Naše kvality se kazily úměrně tomu, jak se zdokonalovaly naše vědy a umění.“[1]

Pro své tvrzení se domnívá mít dostatečný argument, když poukazuje na původ věd a umění: „Astronomie se zrodila z pověry, výmluvnost ze ctižádostivosti, nenávisti, pochlebování a lži, geometrie z lakomství, fyzika z nicotné zvědavosti a všechny vědy, ba i morálka, z lidské pýchy. Vědy a umění vděčí tedy za zrod neřestem.“[2] Tak vlastně nejvznešenější činnosti člověka, jimiž se osvícenství zapřísahalo, byly šmahem odsouzeny coby neřesti.

Umění Rousseau považuje apriori za špatné, neboť je založeno na nadání, na talentu, a tudíž na oceňování jednoho člověka druhým. Umění osvícenec pojal za výraz nerovnosti mezi lidmi. Potíž byla v tom, že na člověku podle Rousseaua už nás nezajímá jeho morální kvalita, počestnost, nýbrž to, nakolik bylo nadání někoho oceněno jinými lidmi.

Pochopitelně ani vědy nemohly dopadnout ve svém hodnocení o mnoho lépe. Podle osvícence se z nich můžeme těšit jenom kvůli své pohodlnosti, což však vůbec neprospívá lidská zdatnosti. Člověk v přírodním způsobu života nepotřeboval složitých nástrojů a přístrojů, neboť vše obstarala jeho ruka; naproti tomu moderní společnost se vybavila technikou, což způsobuje výraznou limitaci naší zdatnosti.

 

O přirozenosti, moralitě a původu nerovnosti

 

Za předlohu Rousseauově představě přirozeného stavu mohla posloužit dobová literární tvorba, která už zná žánr robinsonády. Osvícenec se svým pojetím od romantizujících popisů literátů své současnosti nijak významně neodlišuje. To modifikuje i moralitu. Proti upadlé morálce společenského člověka je postaven čistý imperativ naší kdysi ryzí přirozenosti: soucit s jedinci téhož druhu. Nerovnost potom nastoupila až tehdy, pokud na významu začalo získávat soukromé vlastnictví.      

 

Už ve svém raném pokusu se dotkl Rousseau otázky přirozenosti člověka; octl se v blízkosti velmi významného osvícenského motivu: Jakým byl původně člověk? Co je jeho vlastní přirozeností, než byl pozměněn režimy založenými na nesvobodě a nerovnosti? Odpověď hledá myslitel ve své druhé rozpravě: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi.

I když se mnozí pokoušeli dát odpověď na lidskou přirozenost, a Rousseau připomíná především Hobbesův nástin přirozeného stavu, nikdy jej nebylo dosaženo. Řešení dřívějších myslitelů byla polovičatá. Když přisoudili přírodnímu člověku pýchu a chtivost, už byl vyložen ze společenských neřestí. Proto navrácení se musí jít za každý znak společnosti.

Osvícenec přičítá v tomto podniku i náboženství dost negativní úlohu, neboť křesťanství, jak Rousseau praví, musí nutně postavit na počátek dějin řád daný Bohem. A každý daný řád je jenom legitimizace nerovností. Náboženství tak funguje v myslitelových konstrukcích jako systém, jehož úkolem je ospravedlňovat systémové nespravedlnosti. A proto teologický výklad světa vůbec nepřál tázání po přirozenosti člověka, po jeho přírodním stavu.

Svým popisem přirozeného stavu člověka, ač je Rousseau jevem zřídkavým v rámci osvícenského proudu pro svůj odpor k technice, se stává dítětem doby. V jeho současnosti jsou už velmi dobře známy robinsonády, a tudíž inspirativní zdroj filozofii nechybí pro vykreslení člověka žijícího v panenském lůně přírody v absolutní harmonii s ní.[3] Příroda je zde synonymem zdraví, růstu a přirozeného výběru. Zdravý se prosazuje, nemocný umírá.

Romantický popis lidského předka zajímavě zamíchává morálkou. Východiskem se Rousseauovi stala osamocenost člověka v panenské přírodě. Mláďata, poté co byla schopna se osamostatnit od matky, se vrhala do života na vlastní pěst. A tudíž nebylo zde nikoho, kdo by měl důvod jiné posuzovat, z čehož vyrůstá upadlá morálka. Za jediný „mravní“ princip přirozeného stavu člověka považuje autor soucit jako přirozený nástroj svázanosti a vázanosti jednotlivých členů téhož druhu, který nemá nic společného s povinností, ale je založen na zdravé sebelásce, kdy „mravní“ konání je konaní pro záchovu druhu. Takový imperativ nelze neuposlechnout. Uvedený pojem sebelásky se pochopitelně významně liší od egoismu společenského stavu člověka.[4] Rousseau jako zastánce naturelu s největší pravděpodobností reaguje na vyumělkovanost svojí doby, která se topila v absurditách nepřirozenosti.

Rezultát morality přirozeného stavu tudíž zní: Předchůdce zespolečenštěného člověka žil tím nejpřirozenějším mravním způsobem, jak jen to lze, ačkoliv jeho existence se po celý čas odvíjela mimo dobro a zlo. Rousseau svým vztahem k morálce se staví na počátek historicky významného sňatku mezi společností a amoralitou. Za princip morality vyzvedl individuum, či lépe jakousi přirozenost v něm.[5]

Kámen úrazu lidské přirozenosti tak tkví v zespolečenštění, totiž v okamžiku, kdy vzniká nejmenší jednotka, kterou je rodina. Významnou úlohu při její konstituci sehrál změněný způsob obživy, totiž přechod k zemědělství, který se začal jevit jako efektivnější způsob zabezpečení. Ale se zemědělstvím povstal podle osvícence největší neduh společenských vztahů, soukromé vlastnictví. „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“[6] V tomto okamžiku byla nad soukromým vlastnictvím vyřčena klatba, jejíhož posvěcení se jí ještě dostalo z pera Marxova. Soukromé vlastnictví se stalo v oblasti politicko-ekonomické nepřijatelnou realitou. Sám Marx chápe jím připravovanou revoluci jako završení toho, co francouzská revoluce začala.

Původ politické a společenské nerovnosti odvozuje Rousseau ze vzniku majetkových poměrů. Neboť narůstající počet potřeb člověka jdoucí ruku v ruce se vzrůstajícím počtem obyvatel Země, což ústilo v postupné dotýkání se hranic pozemků, mělo za následek vznik válek, tudíž i potřebu těch, kteří by se sami neubránili, shlukovat se pod něčím vedením. Zřeknutí se svobody byla daň za zachování vlastního života. V těchto intencích tedy autor líčí genealogii ekonomické a mocenské nerovnosti.

Nám už zpravidla uvedený posun nepřipadá nijak významný, a proto si beru k ruce Marešovu publikaci o chudobě a nerovnosti,[7] v níž autor upozorňuje, že po celý středověk včetně raného novověku vztah mezi politickou nerovností a majetkem nebyl nijak přímo spojen. Dobrým důkazem toho byli Židé, kteří ač mnohdy disponovali velkými majetky, přesto nikdy neparticipovali na přímém výkonu moci. Naproti tomu Rousseau se domnívá, že právě majetek umožnil některým, aby byli více ceněni než ostatní a odtud se odvíjely i jejich nároky na vyšší pozici v politickém žebříčku.

A nakonec podle osvícence to nebyla jenom politická a ekonomická prestiž, ale i takříkajíc civilní. Zcela jsme ztratili náš přirozený sebecit, totiž soulad s celým druhem, a namísto toho jsme odkázáni na ocenění, kterého se nám dostává od druhých. Tak se stáváme stále více otroky soudů druhých a nakonec naše místo se určuje výhradně touto společenskou distribucí. V tom je nesvoboda dnešní společnosti.

 

O společenské smlouvě

 

Společenská smlouva představuje východisko z úpadku lidské kultury. Problém vězí v ekonomice a politice; lze jej řešit novým společenským zřízením založeným na konsensu, který bude jediným zřídlem moci. Tak Rousseau vytváří teoretický základ pro koncepci přímé demokracie.   

 

Znamená to odsouzení společenského bytí člověka? Či snad existuje možnost vykoupení se z prvotního hříchu zespolečenštění? Východisko Rousseau nabízí ve své další rozpravě vydané pod názvem Rozprava o společenské smlouvě neboli zásady státního práva.

Rousseau je dalek požadavku, o kterém dnes mnohdy slýcháme: navrátit se zpět před společnost, techniku, tedy do lůna přírody. On nabízí společenskou smlouvu. Jedná se o konsensus mezi všemi členy společnosti, kteří se tímto krokem stávají nositeli suverenity společnosti. Legalita a legitimita státu je zakotvena právě v lidu jako celku. Požadavek přímé demokracie nalézá své opodstatnění v nutnosti zachování rovnosti všech členů společnosti. Tak vztah mezi členy společnosti a vládou má být vztahem propůjčení důvěry k řešení daných úkolů.

Obecné shromáždění představuje v Rousseauově konstruktu státu korektiv všech jednotlivých, individuálních zájmů. Obecná vůle se vyslovuje skrze hlasování, jehož následkem dochází k neutralizaci partikulárních zájmů; vzniká konsensus. Autor si od popsaného demokratického modelu společnosti slibuje odstranění rezervace ekonomických dober pro malou skupinu obyvatel ve prospěch společnosti jako celku. Obecná vůle povede ke společnému dobru pro všechny.[8]

 

  Shrnutí:

 

Rousseau už ve své první rozpravě vystoupil kriticky proti osvícenskému dějinnému optimismu. Je toho názoru, že naše přirozenost se kazí se vzrůstajícím pohodlím. Přirozenost se stala pro něj synonymem morálky a zdatnosti.

Druhá rozprava rozvádí pojem přirozeného stavu člověka. Vykresluje romantický obraz osamoceného člověka v lůně přírody, kdy s ní žil v dokonalé harmonii. Moralita takové bytosti vězela v soucitu jako základní biologické konstantě vážící k sobě jedince  téhož druhu.

Kamenem úrazu lidské historie se stalo zespolečenštění. Na jeho počátku stál zemědělský způsob života, nárůst potřeb a následně války o půdu, což vedlo k podřízení se jednoho druhému. Proto soukromé vlastnictví představuje hlavní neřest společenského bytí člověka.

Odstranění neduhů naší společnosti nelze řešit návratem na stromy. Rousseau přichází s návrhem společenské smlouvy, která by na základě přímé demokracie vystavěla společnost sobě rovných, kde vláda by měla omezený mandát jenom na konkrétní úkoly, jinak správa by ležela na bedrech masy.  



[1] J.J.Rousseau, Rozpravy, Svoboda, Praha 1989, str. 53.

[2] Ibid., str. 60.

[3] Srov. E. Bondy, Evropská filozofie XVII. A XVIII. století, Vokno, Praha 1996, str. 235.

[4] J.J.Rousseau, Rozpravy, str. 107.

[5] S touto tendencí se shledáváme ještě u Kierkegaarda, Nietzscheho a nakonec i u Heideggera.

[6] Ibid., str. 115.

[7] P. Mareš, Sociologie nerovnosti a chudoby, SLON, Praha 1999.

[8] Srov. E. Coreth, H. Schöndorf, Filozofie 17. a 18. století, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002, str. 165.


Multimédia

Žádná multimédia nebyla přiložena.

Citace

Nenalezena žádná citace


Autoři : 
Škola : Gymnazium 1

Pro citaci použijte následující kód, který vložíte do políčka v citacích při vytváření projektu:
#0086#

Nahoru


Přihlášení
Login
Heslo
Vyhledávání
Hledaný text
Kategorie
Ročník
Řadit dle